|
| ||||
| ||||
|
jen chválu Boží pěl, jenž všecko tvorstvo vyzýval ke chvále a lásce Boží, neměli míti jiného zpěvu, než jen ten, jenž jako gotické věže povznášel duši jediné k nebesům, jenž nechtěl míti ničeho společného se zemí. Se zpěvem na rtech, se srdcem stále povzneseným k Bohu měli býti-podle přání zakladatelova a podle slov evangelia jen jako příchozí a cizinci na tomto světě. A to se dalo uskutečňovati podle tehdejších konstitucí jen předepsaným zpěvem církve svaté, jen vlastním zpěvem svaté snoubenky Kristovy, zpěvem liturgickým. Proto se budou opakovati neustále proti všem zpěvům jiným, než jest zpěv chorální, cantus firmus, přísné zákazy. Ty však budou zároveň svědectvím, že se přes všecky zákazy bude hlásiti stále mocněji ke slovu individualita nábožných projevů citových pomocí zpěvu a hudby.
Toho svědkem jest nám ostatně již tento zákaz proti knížkám nebo svitkům kuriosních písní, jež byly již patrně skoro v každém klášteře, jak v provincii Marchiae Tervisinae, tak také v jiných provinciích a také v provincii františkánů českých, jak toho dokladem jsou četné zákazy, jež v téže skoro době vydává již první arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic, a to již ne tak přísně jako tyto františkánské konstituce, nýbrž se značným kompromisem ke zpěvu figurálnímu. Roku 1350 ve stanovách pro metropolitní kostel pražský zakazuje arcibiskup Arnošt zavádění novot ve zpěvu, čtení, hudbě, ježto takové novoty jsou podnětem pohoršení a žárlivosti; ustanovuje napříště, aby bez zvláštního dovolení arcibiskupova nebyly zaváděny nějaké nové lekce, hymny, responsoria nebo něco podobného.) , A ještě důrazněji se to opakuje na synodě roku 1366, kde již nástupce Arnoštův Jan Očko z Vlašimě zakazuje zpěv a hru rondelů, nevázaných písniček a tropů s jubily na varhany nebo na jiné nástroje.11 Někdo by mohl mysliti, že arcibiskupská nařízení tato předpokládala tyto zjevy jen v kostelích světských kněží. Ale hned slyšíme, že také řeholní kostely byly postiženy těmito novotami, jak o tom nám podává zprávu zákaz arcibiskupa Arnošta, týkající se instrumentální hudby. Ve svém výnose vytýká totiž, že se dověděl, že někteří duchovní v Praze obstarávají zpěv s hudbou nástrojů, jež jmenuje: figella, cythara, psalterium a jiné, a že se to děje nejen v kostelích kleriků světských, nýbrž i řeholních. Z toho pak pochází, praví arcibiskup, pokles zbožnosti, smyslnost, marnivost a mnohá pohoršení pro zbožné lidi. Proto zakazuje přísně takové produkce hudební a zpěvné v kostelích své jurisdikce i klášterům, podrobeným jeho pravomoci, a ty řeholníky, kteří mají privilej exempce, zapřísahá pro lásku Ježíše Krista, aby takové výstřelky v chrámovém zpěvu a hudbě netrpěli. Tato poslední slova jistě týkala se i pražských minoritů, jmenovitě u sv. Jakuba, o nichž víme z jiných pramenů, že tam byly konány bohoslužby s neobyčejnou okázalostí a pořádány slavnosti.17 Jako doklad přísné povinnosti chórové modlitby, vlastně liturgického zpěvu, jsou také předpisy vydané na generální kapitule ve Štrassburku pro studující v Paříži z roku 1282, kde se nařizuje, aby studující v Paříži chodili do chóru. Poněvadž však by1 stu-dujících v Paříži veliký počet, bylo třeba tuto povinnost tak upraviti, aby všichni při-šli na řadu. Byl rozdělen na šest oddílů, takže na každého připadla povinnost za šest neděl účastnit se chórového zpěvu při všech hodinkách po celý týden, vyjma jen ty hodinky, kdy se konaly přednášky nebo disputace. To mělo platiti, pokud by generál řádu neustanovil něco jiného.ls Tento předpis platil jen pro studující bratry z cizích provincií. Jinak počet domácích bratří konventu pařížského byl redukován na sto čtyřicet členů. K těmto konstitucím dodává později Glasberger, že generál řádový Bonagratia ustanovil zpěv sekvence »Laetabundus« a hymnu »Caput draconis«. Nepraví se, byl-li 15 Statuta metropol. Ecclesiae Pragen., ed. Ant. Podlaha 1905, str. 28, odstavec: De novitatibus in cantu et legenda non introducendis. ls Hoefler C.: Concilia Pragensia v Abhandl. d. k. boehm. Gesellsch. der Wiss. V. Folge, XII. Bd. str. 13. 17 Font. r. Boh. IV. str. 177, 378, 469, 548. is vItem studentes Parisiis sequentur chorum infra VI ebdomadas una tantum, ex quo conventus ad numerum centum XL Fratrum reductus fuerit, exceptis illis horis, quibus in scolis nostris disputatur vel etiam legitur; et hoc quousque per generalem aliud ordinetur.« ALKG VI, 52. 10 | ||||
|