|
| ||||
| ||||
|
CYRIL
Časopis pro katolickou hudbu posvátnou a liturgii v Československé republice ROČNÍK LXXI 1946 ČÍSLO 3-4 Dr Ant. Skarka: K novému vydání Českého kancionálu. Nynější poválečná doba postavila náš národ před řadu nových úkolů, podniků a problémů ve všech oborech a odvětvích našeho života politického, hospodářského i kulturního. Přes to, že jsou velmi početné i rozmanité, spletité i různorodé, jeden společný rys můžeme u všech jejich řešení a zdolávání postřehnouti: snahu dohodnouti se a sjednotit, odstranit to, co nás různilo a dělilo, po případě i znepřátelovalo v minulosti, a na-lézti společnou základnu pro další budovatelskou práci. Je arci při tam leckde třeba ústupků — a někdy i dosti značných —, ale přinášejí je ochotně a s porozuměním všichni zúčastnění činitelé, neboť jde o vytvoření nového pevného národního programu, opory a záruky pro další zdárný vývoj našeho státu. Při všech těchto nových změnách, které se leckde zdají býti značně radikální, vidíme, že se hledí také přihlížeti i k starým kulturním epochám a proudům našeho národního života, jimiž se projevil duch a genius našeho národa v minulosti, a navazovat na ně. Těchto hledisek mělo by se podle mého mínění dbáti také při sestavě našeho nového kostelního zpěvníku. Nejde tu jenom o to: kostelní lidový zpěv sjednotit — to znamená, abys s jedním zpěvníkem mohl projíti celou naší vlastí a ve všech diecésích a chrámech mohl z něho zpívati bez obavy, že budeš sice zpívati týž nápěv, ale jiná slova anebo na-opak, to znamená, že se také při veřejných slavnostech, projevech a národních poutích napiní přání Apoštolovo (Řím, 15, 6), aby všichni »jednomyslně jedněmi ústy oslavovali Boha a Otce Pána našeho Ježíše Krista« —, nýbrž jde tu take o to, abychom pře-stali s reformami a proměnami našich písní tam, kde jsou zbytečné. Je třeba, abychom i v našem chrámovém zpěvu upozornili věřící na starobylé hodnoty, klady a krásy naší národní kultury a náboženské tradice, která není teprve dnešní nebo předvčerejší. Stane se tak arci nepřímo, ale přece důrazně a přesvědčivě, když zachováme, pokud možno, původní formy naších písní, tak jak je vytvořili jejich tvůrci, ať už ve století 10. nebo 11., kam s pýchou a s hrdostí klademe naši první lidovou píseň kostelní, »Hospodine, pomiluj ny«, anebo v ostatních stoletích až po přítomnou dobu. Doporučoval bych proto také, aby se i vhodnou, ale co nejstručnější úvodní poznámkou u každé písně upozornilo na její původ a na jejího skladatele, na její tradici i poměr otištěné písně k původnímu znění a nápěvu, neboE právě takové poznámky pomohou u našeho zvídavého lidu, toužícího po poučení a vzdělání, zvýšit zájem o duchovní zpěv a přispějí k lásce a porozumění pro literární odkazy naší starobylé duchovní tradice. Je sice pravda, že si skoro všechny doby a církve hleděly přizpůsobiti a přiblížiti staré písňové dědictví svému chápání, cítění a vnímání, novému kulturnímu slohu, vkusu a bohužel i přechodné módě anebo i svému dogmatickému stanovisku, ale přesto neváhám hájiti názor, že se kostelní zpěv má a musí vrátiti k svým pramenům. Naše zpěvníky posledních vydání, jak vyšly z dílen svých pořadatelů a vydavatelů, jistě mužů pro svou svatou práci nadšených, obětavých a horlivých„ projevují vesměs tutéž snahu i vadu: 1. přizpůsobiti písně jedinému estetickému názoru a vkusu, přelíti je všechny podle jediné poetiky, odstraniti z nich všechno, co nám připomíná osobitost, odlišnost a rozmanitost jejich původu a tvůrců, zúžiti vzdálenosti času a prostoru, smazati hra-nice a předěly věků tak, aby se zpěváku zdálo, že to, co zpívá, vzniklo jakoby najednou v nějaké časem i místem neurčité době a od jediné, zase tak neurčitě vyhraněné osobnosti; 2. zvulgarisovati jejich jazyk, totiž odstraniti z něho všechno, co by jenom trochu připomínalo svým způsobem vyjadřování odchylnost od běžného typu jazyka hovorového a usilovalo o jiné vyjádřeni, dané totiž funkcí kostelní a duchovní písně, která je 25 | ||||
|