|
| ||||
| ||||
|
a vždycky byla v hierarchii duchovních hodnot projevem nejvyšším a tedy i svým jazykem přiměřeně tomuto úkolu přizpůsobeným, ovšem podle individuálních představ různých církví, dob a skladatelů. Právě přílišné sblížení s jazykem hovorovým pocitovalo se i u našich starých theoretiků duchovního básnictví (Blahoslava, Jana Táborského, Komenského, Rozenpluta) jako nedostatek a ne přednost, jako profanace duchovní písně.
Kostelní zpěv sjednotit znamená totiž odstranit individuální znaky jednotlivých písní, která jim vtiskla doba jejich vzniku a propůjčili jejich tvůrci. Tím vniká do našich kancionálů jenom jakási únavná mlhavost a neurčitá šed' a šablonovitost. Právě v rozmanitosti a osobitosti slohu vynikne krása a síla jednotlivých písní i celku. Přimlouvám se proto a zasazuji o návrat k jejich původní podobě, tedy o jakousi ob-novu našich duchovních skvostů, ne nepodobnou restauraci památek výtvarných umění, neboť právě duchovní písně bohužel dobře míněná snaha našich posledních vydavatelů většinou znešvařila svými nánosy, přemalbami a retušemi. Jako jistě nikoho nyní ne-napadne pozměňovat a předělávat naše románské, gotické anebo barokní svatyně a vůbec památky výtvarného umění podle osobního vkusu anebo zásad současného umění, ani měniti text vynikajících děl literárních, stejné požadavky a zásady musíme uplatňovat i pro duchovní píseň. A jako se obnovují umělecká díla minulých dob a zbavují nejen špíny, ale i přemaleb a neústrojných úprav a přídavků pozdějších dob, o tutéž restauraci původních textů a melodií musí jíti i při vydání nového kancionálu. O ob-novu, zdůrazňuji, a ne o nějaký chladný rozumový puvismus, který by chtěl podle vy-abstrahovaných pravidel a theoretických konstrukcí dosazovat a nově vytvářet staré formy, nám v těch památkách nedochované, . a rušit a ničit jednotu vzniklou tvůrčí spoluprací několika epoch, slohu a tvůrců, jak jsme toho byli svědky při regotisačním ničení našich svatyň. Ovšem nepůjde tu o nějaké musejnictví. Duchovní píseň, určená pro kostelní pobožnosti, je slovo živé, lidem zpívané, a kostel není nějaký literárně historický seminář na vysoké škole. Proto nebudeme hnidopišsky lpěti a trvati na slovech a tvarech, které v nynějším jazyce nežijí anebo nabyly jiného významu a jsou bez výkladu nesrozumitelné (jako na př. staročeské imperfektum, duál, hlásky nepřehlasované a nezúžené, slova jako »děvka« ve významu dívka, »odtucha« ve významu útěcha atp.). Ale jsou jisté meze, za které se nesmí při obnově zajíti, jisté požadavky a zásady, s nichž nelze sleviti. Doporučoval bych tedy tento postup: nejdříve zjistit, pokud je to arci možno, nejstarší a nejpůvodnější znění každé písně. Jenom to by mělo býti východiskem a ne současné písňové texty, které bývají namnoze v každém diecésním zpěvníku jiné a tak odchylné, že nějaké smíření není mezi nimi možné. Je zbytečné při tom namítat a uplatňovat stanovisko, že se tato forma písně v té neb oné diecési již vžila a že ji tedy nelze změnit. Pak bychom se nesjednotili nikdy, nebot jakým právem máme žádat, aby se na př. svého textu zřekla diecése brněnská a ne pražská, olomoucká a ne litoměřická atp. Ale právě tím, že podnikáme tu obtížnou a namáhavou práci, že hledáme a zjištujeme text a nápěv původní a že z něho vycházíme, vystřehneme se řevnění a zdání, že jeden musí ze svého obětovati více nežli druhý. Poněvadž nebudou rozhodovati o znění písní jednotlivé diecésní zpěvníky posledního vydání, nýbrž původní texty, at jsou za-chovány a otištěny kdekoliv, dosáhne se jediné možné nestrannosti a uvarujeme se podezření, že se snad někomu nadržovalo. Jestliže tento původní text po všech stránkách vyhovuje a je nynějšímu zpěváku jasný a srozumitelný, přimlouvám se co nejdůrazněji za to: přijměte jej a neměňte! Jenom v tom případě, že jeho tvary a slovník příliš zastaraly a staly se nesrozumitelnými, dosadí se tvary nové, omlazené a výrazy nyní obvyklé; ale jinak se na písni nic nezmění. Při těchto drobných úpravách vezmou se nejdříve na poradu staré zpěvníky pozdější, jejichž pořadatelé měli nesporný smysl pro tradici a ducha vskutku básnického, zejména především »Kancionál český« Šteyerův a kancionál vydaný Sbatojanským dědictvím r. 1863 a 1864. V každém případě však varuji před přebásňováním a předěláváním písní, před jejich estetickým zlepšováním a flikováním, jak se bohužel stalo zvykem ve všech našich kancionálech, které vyšly v poslední době, varuji před tím, udělat si ze starší skladby jakýsi »inspirační« zdroj a slovní i myšlenkový podklad 26 | ||||
|