|
| ||||
| ||||
|
pro výtvor nový, který i v nejlepším případě bude jenom prací řemeslnou a ne básní. Ostatně, poznamenávám, nějaký ten archaismus tvaroslovný,, hláskoslovný i slovníkový nikdy není duchovní písni na škoduj zejména když je to píseň starobylá, naopak může se v ní státi výrazným prostředkem stylisačním, řeč básnicky aktualisujícím a pozvedajícím ji do sféry odchylných pravidel a zvláštností jazyka bohoslužebného.
Musíme při výběru a úpravě písní zaujmouti jednoznačné a nesmlouvavé stanovisko: bud' se mi něco líbí anebo nelíbí; bud přijímám gotický nebo barokní chrám a jiný umělecký výtvor takový, jaký je, anebo otevřeně doznám, že s tímto způsobem výtvarného projevu a nazírání z těch a z těch důvodů nesouhlasím nebo mu nerozumím, a ne-budu si takové dílo podle svých schopností anebo neschopností upravovat. Tedy: bud jsou duchovní písně v té podobě, jak byly složeny a nám dochovány, díla nábožensky i umělecky hodnotná a pak musí býti přijímána bez výhrad, anebo jsou to výrobky bez estetické ceny, a pak si nezaslouží, abychom jich v našich kan,cionálech šetřili a je mermomocí pro ně zachraňovali. Proto nevyhovuje-li stará píseň nynějšímu vkusu a soudobým požadavkům na básnické dílo, pak je ji lépe zcela vyloučiti a zamítnouti a na-hraditi ji písní novou. Ale v tom případě o ni požádejte skutečného básníka (na př. z našich současných Lazeckého, Zahradníčka), a ne ochotníka, který ztroskotá na dobré vůli. Tím hůře je, když ještě některé kancionály uvádějí v doprovodných poznámkách tyto neumělé a pokažené předělávky za díla původní a starobylá! To snad není »pia fraus«, nýbrž nepoctivost, nevkus a neúcta k výtvorům a dědictví po našich předcích, ano nevážnost k cizí práci vůbec. Takovými předělávkami starých písní, opatřenými falešnou nálepkou a jakoby ochrannou známkou starobylosti, skresluje se současně pohled a názor na naši minulou kulturu; pokřivuje se tím hlavně úsudek nezasvěcených a nepoučených laiků o výtvorech vskutku starobylých a původních a lid se tím namnoze vychovává ne k lepšímu vkusu a k lepší estetice, jak by se snad tyto pokusy o »nápravu« starých výtvorů mohly omlouvat, nýbrž k nevkusu a ke kýči. Jenom u dvou našich nejstarších duchovních písní zastávám a hájím přesvědčení a názor, s něhož pro starobylost, posvátnost, kulturní a uměleckou hodnotu i politický a národní význam těchto výtvorů neustoupím a neslevím, aby se zpívaly ve své původní podobě: »Hospodine, pomiluj ny«, vyrůstající ještě z odkazu a dědictví cyrilometodějského, a »Svatý Václave«, posvěcené tradicí svatováclavského křesEanství a rytířství. Jsou to skvosty našeho duchovního písemnictví, na které by byl právem pyšný každý jiný národ i se starší literární tradicí, nežli je náš. Písně »Hospodine, pomiluj ny« a »Svatý Václave« byly nadto i našimi prvními a nejstaršími národními hymnami a písněmi válečnými. Jejich text byl pokládán za posvátný a také nedotknutelný a nezměnitelný, jak ukazuje traktát břevnovského benediktina Jana z Holešova z r. 1397 o písni »Hospodine, pomiluj ny«, v němž se hledí dobrati jejího původního znění a trvá na něm s neúprosnou přísností, a jak dosvědčuje ještě pozdní přetisk tohoto traktátu, opatřený r. 1668 Mat. Ben. Boleluckým v knize »Rosa Boémica«, i texty písně, otiskované na prvém čestném místě v kancionálech Šteyerových. Náš národ a lid není již dávno tak nevzdělaný, aby těmto písním i ostatním výtvorům naší minulosti nerozuměl v jejich původním tvaru a nedovedl je v této starobylé po-době zpívati. Vždyt se jistě dostane mládeži už v hodinách katechismu a dospělým při nějakém katechetickém výkladu anebo při kázání poučení a výkladu (které budou u těchto písní připojeny i v samém kancionálu), co znamenají některá starobylá slova, rčení a některé tvary a jaký je smysl a historický, náboženský a kulturní význam těch-to písní. Právě starobylost jejich jazyka, propůjčující jim jakési kouzlo výlučnosti, učiní je myslím lidu ještě dražšími, posvátnějšími a vznešenějšími. I v tom : vychovávat náš lid k tomu, aby dovedl chápat výtvory naší minulosti a svých básníků, nepodceňoval je a vážil si jich, aby se jimi opět dovedl nadchnout, roznítit a posíliti, aby mu tyto dávné odkazy a památky nebyly mrtvými, zaprášenými relikviemi pro zbožnou a zvědavou podívanou, ale krví, která ještě i po staletích koluje a proudí v našich žilách, aby cítil, že ta tradice, o níž tak často slýchá mluvit, není pouhým bezobsažným zvukem a agitačním heslem, nýbrž živou skutečností, neboE dosud zaznívají v našich chrámech tytéž písně, které zpívali a prožívali naši předkové před dávnými věky, vidím také jeden z úkolů nového Českého kancionálu. A není to, myslím, úkol malý a poslední z těch mnohých jiných, o něž toto nové dílo s pomocí Boží usiluje. 27 | ||||
|