|
| ||||
| ||||
|
nepřátelskou zlobou, požárem, úpiným opotřebováním, prodejem a nerozumem. Ne-rozum působil i tam, kde odborník skartoval následkem změny vkusu. Jest známým zjevem, že každé nové umění se chová nepřátelsky k umění odumírajícímu a že umění nové staví na troskách umění starého. Archeologové dovedou sice vykopat budovy, sochy, šperky, zbraně atd., ale zničené hudebniny zůstanou zničeny na věky.
To mějte na mysli vy všichni, kteří nyní budete působiti v našem pohraničí! Dr Václav Smolík: Několik myšlenek o lidovém zpěvu. V jednom z posledních čísel »Cyrila« zaujal mě článek »Venkov chce správně zpívat«, poněvadž podává praktický návod, jak učiti lid novým písním. Provádím nácvik písní již delší dobu podobným způsobem, činí tak i na jiných místech laikové i kněží, a výsledky jsou zcela uspokojivé. Zdůrazňuji, že vždy je třeba skutečně nacvičovat píseň se všemi lidmi. Nestačí naučit jí několik zpěváků a čekat, že ostatní lid se už přidá. Není to především důstojné Nejsvětější oběti. Na koncertní podium nevystoupí nikdo s nehotovou věcí a před Pána Boha ano? Tímto způsobem se nejsnáze vloudí do nápěvů různé chyby, neboť není možno se zastavovat a opravovat. V menším kostelíku, zejména jednolodním, stačí na nácvik varhaník sám, má-li dosti silný hlas. Ve větším kostele je ovšem nutno připravit si předem několik zdatných zpěváků, aby nás při nácviku podporovali. Nevedu je však všechny na kůr, nýbrž většinu jich rozesadím mezi lid. Věřící se pak spíše osmělí zpívat a snáze se chytnou, slyší-li někoho vedle sebe. Přesvědčil jsem se o tom náhodou v kterémsi pražském kostele. Byl jsem přítomen mši sv. u postranního oltáře, zatím co u hlavního oltáře mše sv. už končila. Zpívali píseň k požehnání z Českého kancionálu, patrně novou, poněvadž se kolem mne neozval ani hlas. Jakmile však jsem začal zpívat, připojoval se hlas ke hlasu a třetí sloku zpívala už hezká řádka lidí. Nejlépe ovšem je, zejména ve větší,eh kostelích, může-li cvičení zpěvu říditi s kazatelny kněz a varhaník nejprve unisono, pak s doprovodem lid podporuje. Při cvičení a vůbec při lidovém zpěvu je třeba podchytiti dvojí typ lidí. Jsou to především lhostejní a nevšímaví lidé, kteří odkládají každou píseň, jež se jim zdá ne-známá. A nebývají to vždy jen lidé staří a prostí, jimž by učení dělalo potíže. Jejich nechut je třeba především zlomit vhodnou promluvou. Pak si jich třeba všimnout individuálně. V malém kostelíku to jde snáze, ve velkém musí pomoci věřící, zejména na př. jejich sousedé v lavici. Znovu a znovu s úsměvem jim nabídnout list nebo zpěvník. Často na některé lavici leží volné písně nebo zpěvníky a naši sousedé nemají z čeho zpívat. Neodváží se nebo nenamáhají se pro ně si dojít. Kdo jim je podá, učiní záslužný skutek. Jiný typ jsou zbožní lidé, kteří se domnívají, že budou Pánu Bohu lépe sloužit, isolují-li se od ostatních věřících a oddají se jen tiché modlitbě. A dostanete-li je ke zpěvu před pozdvihováním, rozhodně se odmlčí po pozdvihování, aby se připravovali na sv. přijímání. Těm vyhovíme nejlépe, hrajeme-li, pokud možno, mešní píseň, a to tak, aby vždy příslušná sloka přesně odpovídala části mše sv., takže v přestávkách mohou sledovati mši sv. i z misálu, a po pozdvihování důsledně jen mešní nebo eucharistickou píseň, která je dokonale připraví i k přijetí Těla Páně. Je-li pak recitovaná mše sv., pak nemají výmluvy. Je ovšem také třeba je přesvědčit — a to učiní nejlépe kněz při pro-mluvě, že hlavní věcí není vnitřní rozkoš a uspokojení z modlitby, ale oslava Pána Boha. A ta je tím větší, čím mohutněji píseň a modlitba zaznívá. Při nácviku nezapomínejme na písně k požehnání. I těch má Český kancionál hojnost. Je to dosti častý zjev, že se požehnání po mši sv. dosti odbývá. Kolikrát jsem na venkově byl svědkem toho„ že při mši sv. zpíval sbor třeba i s doprovodem orchestru, ale k požehnání bylo lidové »Zvěstuj Těla«. Při tiché mši sv. někdy kněz sotva sejde se stupňů oltářních a už má zpívat »Chléb s nebes«. Hrejme důsledně i při tiché mši sv. vždy dvě sloky před požehnáním, aby mohli lidé alespoň chvíli svátostného Spasitele adorovati. Vždyt požehnání na konci mše sv. je vlastně jakousi apotheosou Spasitele, jehož nekrvavé Oběti na kříži byli jsme přítomni. Proto nezbývá-li pro ně dosti času, na př. když mše svaté následují rychle za sebou, ať se raději požehnání po každé mši sv. nedává, V jiných zemích to ostatně také není zvykem. 34 | ||||
|