|
| ||||
| ||||
|
Nezastavujme se před žádnou zdánlivou překážkou. V kolika kostelích jsem už nad-hodil, proč se po májové pobožnosti modlí v době velikonoční s lidmi »Anděl Páně« a ne »Raduj se, nebes Královno«, jak je to předepsáno. Stereotypní odpověd' zněla: »Lidé to tady neznají.« V našem kraji to také neznali. Ale pomoc byla snadná. Bud' se za několikrát naučili zpaměti antifonu »Královno nebeská«, jak je uvedena ve velkém vydání Českého kancionálu, anebo zazpívají 1., 2. a poslední (11.) sloku písně »Vesel se, nebes Královno«, což je dosti přesná parafráze jmenované antifony. Zpívá to celý kostel s nadšením a jsem jist, že i doma se ji pomodlí místo »Anděl Páně«.
Dobře se osvědčily zvláštní otisky z Čes. kancionálu, jež byly před několika lety vy-dány v pěkné úpravě jako propagační výtisky. Bylo by záhodno, aby se v jich vydávání zase pokračovalo, až to bude možné. Jen úpravu bych radil někde pozměnit. Na př. místo závěrečné písně bych raději vložil vhodnou píseň k sv. přijímání. Je-li více komunikantů — a to je už dnes, Bohu díky, zjev dosti častý i na venkově — nestačí mešní píseň. Eucharistická píseň se pak vkládá před závěrečné sloky. Rozdáme-li separátní otisky po lavicích, tím nikterak neodradíme lid od toho, aby nosil zpěvník do kostela. Určitý kádr návštěvníků vždy si přinese s sebou zpěvník. Ale některé lidi, na př. muže, a to zejména mužskou mládež na venkově, která se s oblibou krčí pod kůrem nebo se hrne na kůr, nedonutíte nikdy, aby nosili zpěvník. Ty je třeba podchytit stejně jako i náhodné návštěvníky. Možno sice míti k disposici pro rozdání i určitý počet zpěvníků, ale ty, jak zkušenost učí, rozdáváním hodně trpí a brzy jsou v desolátním stavu. Když jsme už jednou zavedli Český kancionál, netrpme vedle něho písní bezcenných, chrámu Páně nedůstojných, jež nám občas některé » přezbožné« duše přinesou, protože prý »jdou k srdci«. Bohužel, ještě dnes často zejména při májových nebo adoračních pobožnostech nalezneme podobné »perly« hudební. Což nevidí tito lidé, kteří je zavádějí a pěstují, že dávají zbytečně podnět k posměchu nevěrcům, kteří pak rádi generalisují a přenášejí svůj posměch i na ostatní písně? A jak je potom těžké podobné písně vy-kořenit! Tím ovšem není řečeno, že musíme ustrnout na písních Českého kancionálu. Nové, umělecké písně jsou vždy vítány a některé z nich dostaly se už i do nových vy-dání jmenovaného zpěvníku. Neškodilo by ovšem čas od času znovu a znovu upozorňovati na bezeenný brak, a přímo ony písně jmenovati, stejně jako doporučovati cenné novinky. Nebojme se upozorniti, at vedení kůru nebo duchovní správu, nalezneme-li podobné nešvary. Proč by pravý cyrilista nemohl svou myšlenku šířit i v jiných kostelích? Někde nás odbudou, někde však přece padne zrno na úrodnou půdu. Celkem mohu říci, že zájem o lidový zpěv je věč velmi vděčná. Není krásnějšího dojmu pro varhaníka, než když se mohutný zpěv několika desítek nebo i set hlasů při-pojuje k jeho hře. S chutí hrávám o nedělích v našem filiálním kostelíku, třebaže tam mám k disposici jen malý stroj, ale zato lid jeví neobyčejný zájem o zpěv a rychle se učí. Také skutečně dnes všude vidíme po této stránce veliký pokrok. Vzpomínám dob svého dětství, kdy i v předních pražských chrámech znal lid sotva jednu, dvě mešní písně. A dnes, jaký rozkvět! Jen neochabujme a cvičme dál. Získáme tím mnoho duší a zejména — mládež. Dr Čeněk Gardavský: Prof. Antonín Hromádka sedmdesátníkem. Dne 10. března bylo tomu sedmdesát let, co se narodil Antonínu Hromádkovi, řediteli kůru v MěstěGd'áru na Moravě, syn Antonín. Od nejútlejšího mládí stává se hudba mladému Hromádkovi samozřejmou součástí denního života. Jako devíti-letý hoch zastupoval otce ve službě varhanické, ve dvanácti letech »dirigoval«. Není proto divu, že šel studovat hudbu, aby rozmnožil dědictví po svém otci, i když otec chtěl mít syna důstojníkem a matka zase stavitelem. Hromádka se odebral do Brna a vstoupil na Janáčkovu varhanickou školu. Po absolvování varhanické školy nastoupil Hromádka učitelské místo na hudební škole »Moravan« v Kroměříži. Po roce se vrací do Brna, kde se stává zprvu dirigentem českého orchestru »Národní hudba«. Když roku 1899 zemřel dómský ředitel 35 | ||||
|