|
| ||||
| ||||
|
kůru J. Nesvadba, stal se Hromádka jeho nástupcem. Jako ředitel kůru prováděl na Petrově skladby pouze českých reformátorů chrámové hudby, jako Doušu, Kubáta, Picku, Skuherského, Steckra, Sychru, Treglera, Zelinku a j. Složil úctyhodnou řadu větších i menších chrámových skladeb, diktovanou především vlastní praktickou potřebou. Tak vzniklo 11 mší (vesměs s orchestrem), 7 Te Deum, 5 Regina coeli, četná responsoria, zpěvy k Božímu Tělu, České pašije na Květnou neděli a Velký pátek, 15 Pange lingua, 3 sbírky koled, větší počet sborových i sólových skladeb pro příležitosti mimoliturgické, 6 fanfár pro dechové nástroje a varhany a j.
V roce 1904 byl Hromádka ustanoven učitelem a roku 1909 profesorem hudby na brněnském učitelském ústavu. Od svého vstupu na učitelský ústav rozšiřuje Hromádka své dosavadní pracovní pole na hudební pedagogiku. Mladý iniciativní profesor napíná všechny své síly a schopnosti didaktické a vyhledává schůdnější cesty methodické, než byly dosavadní. A tak postupně vznikají Hromádkovy »slabikáře« pro nejnižší stupeň školení ve hře na housle, na klavír, elementárního zpěvu a nauky o hudbě. Tiskem vyšel zatím pouze slabikář zpěvu pro děti »Zpěvánky« a sbírka písní »Zpívejme s nejmenšími«. Obě učebnice jsou založeny na autorově methodě La-si-do. Jako člen výboru a posléze předseda »Jednoty hudebních stavů« rozvinul Hromádka rozsáhlou organisační činnost, vypracoval řadu návrhů a memorand :na re-formu existenčních poměrů učitelů hudby, varhaníků a ředitelů kůru, a přičinil se o zřízení státní zkušební komise pro učitele hudby v Brně. Neméně záslužnou činnost rozvinul Hromádka v letech 1919 až 1933, kdy byl inspektorem hudebních škol a profesorem církevního zpěvu na brněnské konservatoři. Letošní jubileum prof. Hromádky je nám podnětem k tomu, abychom se v hluboké úctě sklonili před jeho životním dílem a poděkovali mu za vše, co vykonal pro českou hudbu jako pedagog, skladatel a organisátor. Albert Vyskočil: Směrnice pro nový zpěvník. Z vypravování jednoho z našich kněží, který zažil útrapy německých káznic a mučíren, si vzpomínáme na zprávu, jež se dobře hodí jako úvod výkladu o směrnicích, jimiž se řídí práce na nové edici českého katolického kancionálu. V jednom z koncentračních táborů, kde bylo pohromadě mnoho duchovních několika národností, konávaly se ve-černí pobožnosti se zpěvem. Zpívalo se po skupinách, ale ze všech těch družin jedině Češi nedokázali zpívat společně, poněvadž se neshodli v textech svých písní. Zarmucující vada, o které jsme věděli již dávno. Ostatně ukázalo se to trapně (a doufejme naposled) krátce po našem májovém osvobození, kdy čekané a žádoucí unisono vděčného a radostného Te Deum — Bože, chválíme Tebe — selhalo v rozpačitém, bezradném polohlase a přizvukování pro touž bídu tolika rozličných textů tohoto chvalozpěvu. Kolik je u nás zavedeno kancionálů, které ani v obecně rozšířených, všem končinám české vlasti společných zpěvech nedospěly nezbytné jednoty. Odpomoci této bolestné závadě bylo jednou z hlavních pohnutek, jež směřovaly k pře-hlídce a úpravě našich duchovních zpěvníků. Přičiňujíce se v té věci, neměli jsme na mysli vypracovat zpěvník uniformní, jsouce si dobře vědomi, že pravá jednota je živa a zdráva v nezbytné a krásné rozmanitosti, jak jim určuje osobitá povaha a ráz rozličných krajů českých zemí. Ale jsou určité zpěvy pro potřebu obecnou, jakési commune, které je, či lépe, má býti zároveň jako symbolem jednoty a společného pouta rozmanitostí krajových. O nezbytnosti dokonalé jednoty v textu i v nápěvech tu dojista ne-může býti sporu. Tedy vybrat a stanovit, upravit a sjednotit toto commune bylo hlav-ním a nejnaléhavějším úkolem naší práce. Duchovní píseň je dílo vytrysklé z povahy a cítění určitého svého původce at už zná-mého nebo anonymního : a jako takové je třeba je ctít a s ním nakládat, třeba že i známý skladatel se tu nevyzdvihuje a po čase zapomíná, a to tím rychleji a úpiněji, čím více píseň přechází v majetek lidu. Tím však se otevírají dveře proměnám, doplňkům nebo zkratkám a rozličné účasti, kterou si lid právem osvojuje na přijatém cizím díle. Tyto proměny nejsou zásahy úmyslné, nýbrž ústrojné, vyplývající ze života písně v srdcích a ústech lidu, a proto oprávněné a zákonné. Je to přetváření a dotváření k po- 36 | ||||
|