|
| ||||
| ||||
|
Moderní hudba se pokouší o volný rytmus různými Způsoby: a) zavádí takty /4 nebo 7/,; ale to je pouze jakési zdání volného rytmu, neboť i tu se pravidelně střídají 2/, a . /4, nebo naopak; není to volný rytmus, jaký je ve staré hudbě. :— b) někdy se moderní hudba pokouší o úpinou rytmickou volnost; ale to pak je úpiné postrádání rytmu; to už je pouze jakýsi druh recitativu; to je rytmus čistě řečnický, »rytmus ne-určitý, nevymezený, jen jakýsi stín rytmu«; takové skladbě chybí duše, chybí jí život.
2. Rytmus složený. Gregoriánský rytmus je volný nejen v střídání taktů dvoudoby" ch a třídobých, ale také v jejich uspořádání, čili v tvoření rytmú složených. V naší hudbě jsou doby seskupeny do taktů, všeobečně po 2, 3 nebo 4, bud v této jednoduché formě nebo v jejich násobcích nebo součtech (jak bylo shora řečeno, takty '/„ 7/4 atd. se prakticky rozvedou v jednodušší typy). Zásadně jejich seskupení je tak zařízeno, že taktová čára označuje nejdůležitější dobu, totiž »první dobu«. V taktu na př. 4/, první doba je důležitější (ne silnější) než třetí doba, a každá lichá doba je důležitější než po ní následující sudá. To je pro skladatele velká brzda! Gregoriánský zpěv nemá takové brzdy; nepřipouští mensuraci, t. j. nepřipouští periodický návrat »první doby«. Doby v chorálu následují po sobě se svrchovanou pestrostí a volností. Někdy k úpinému rytmu, t. j. k arsi a thesi (k zdvihu a k poklesu), stačí dvě doby, jindy najdete v rytmu 3, 4, 5, 6, 8, 10, 12 dob : více zdvihů následuje po sobě, dříve než se dojde k poklesu; nebo po jednom zdvihu následuje dlouhý pokles, skládající se z řady vinění (jako na př. v Communio 20. neděle po sv. Duchu: »Memento verbi tui«) ; někdy konečně je poměrnost mezi dobami zdvihu a poklesu. Z toho je tedy patrné, že tu není žádné pravidIo a priori, nýbrž úpiná volnost rytmu. V takovém rytmu není nic drsného, nic mechanického, je to přirozené vinění, úžas-ně jemné, pružné a svěží. K tomuto půvabu gregoriánského rytmu připojte krásu gregoriánské melodie a krásu gregoriánských tónin a modulací, a pak máte jakýsi všeobecný pojem o kráse gregoriánského chorálu. Je to zpěv zcela odhmotněný, zcela duchovní. Tak jej charakterisují všichni ti, kteří slyšeli jeho krásné a dobré provedení. Všechny hmotné složky jsou z něho vyloučeny; nic ani v melodii, ani v tónině, ani v rytmu nebrzdí volný rozlet jeho hudební věty. Taková hudba se právem stala hudbou náboženskou par excellence. Taková hudba se hodí jen pro chrám. Všechno je v ní posvátné, zcela duchovní. Všechno, co rozněcuje vášně, co dráždí nervy, co vede k sentimentalismu, bylo z ní pečlivě vyloučeno, jako chromatismus, citlivý tón, synkopa atd. Taková hudba je vždycky pina míru a je nejlépe schopna disponovat duši k rozmluvě s Bohem. Proto už Benedikt XIV. píše: »Gregoriánský zpěv vede srdce věřících ke zbožnosti a k modlitbě, a je-li náležitě přednesen, líbí se zbožným lidem více než všechny jiné zpěvy.«4) A proto též Pius X. v Motu proprio praví, že gregoriánský chorál má v nejvyšším stupni všechny vlastnosti, jaké musí míti liturgická hudba, totiž posvátnost, výtečnost forem a všeobecnost; a prohlašuje, že gregoriánský chorál je oficiální liturgickou hudbou a nejvyšším vzorem posvátné hudby vůbec: »Gregoriánský zpěv byl vždycky po- kládán za nejvyšší vzor posvátné hudby, a možno stanoviti vším právem tento všeobecný zákon: Církevní skladba je tím posvátnější a liturgičtější, čím více se blíží svým rytmem, invencí a chutí melodii gregoriánské, a tím méně je hodna chrámu, čím více se vzdaluje od tohoto nejvyššího vzoru.« Gregoriánský chorál má tedy býti nejvyšším vzorem pro církevní skladatele. Ale také profánní skladatelé mohou z gregoriánského chorálu obohatit svoje umění. Prožíváme nyní v hudbě jakousi revoluci. Všude je snaha obnovit a omladit umění. Za tím účelem se konají různé pokusy. AIe nejbohatší pramen obnovy mohou skladatelé nalézti ve studiu staré hudby gregoriánské: v jejím diatonismu, v jejích tóninách, modulacích, 4) Litterae de Ecclesiarum cultu, »Annus qui«, z 19, února 1749. 51 | ||||
|