|
| ||||
| ||||
|
schola. Třebaže tyto směrnice zavazují jen na tolik, na kolik ostatní předpisy liturgické, možno říci, že pro všechny, kteří usilují o obnovu duchovní hudby, byla vyřčena jasná směrnice, co je církevním zpěvem. A církevní zpěv latinský nelze jistě podceňovat. Když svaté paměti papež Pius X. (jenž uskutečnil tolik záslužných děl v Církvi), provedl reformu zpěvu, měl na zřeteli, co znamená i církevní zpěv k oslavě Boží. Možno říci, že gregoriánský zpěv působí i jako svátostina »ex opere operantis ecclesiae«, t. j. jako dílo Církve, jež vzniklo pod vedením Ducha sv. a má vliv na povznesení a posvěcení duší.
A nyní k otázce, zda je možno uskutečniti obnovu církevního zpěvu za daných poměrů. Je možno, aby se lid naučil chorál? Aby jej zpíval? Je těžko dát odpověd' na otázku, již lze řešiti tolika způsoby. Budiž zde jenom poznamenáno, jak rády se učí chorálu děti a jak rády jej zpívají. At je tomu jakkoli, nutno míti při zavádění chorálu na zřeteli několik věcí. Především je to záliba našeho lidu, zejména na venkově, účastnit se aktivně lidovým zpěvem bohoslužby. Věc by se zdála účinným prostředkem k řešení této otázky, může však právě tak i býti překážkou. Za druhé je to otázka, na kolik je ,chorál sám lidovým zpěvem. Věc, jež už není otázkou theoretickou, nýbrž otázkou praxe. Usilujeme o aktiv-ní účast na mši sv. Chceme toho dosáhnouti chorálním zpěvem. Víme pak, že v prvotní církvi, když kněz začínal eucharistickou prex — náš kánon — že se rozezvučela srdce ve vzájemných responsoriích: Sursum corda — habemus ad Dominum. Gratias agamus Domino Deo nostro ... Leč nevíme, do jaké míry se lid účastnil zpěvu bohoslužby. Je jisté, že církevní zpěv jako gregoriánský chorál od VI. stol. až do doby renesanční hlaholil ve všech katedrálách středověku, leč v této době byl pravděpodobně jen dílem scholy, bez účasti lidu. Hledíme-li však na chorál, tak jak je dnes zpěvem církve, možno bezpečně rozlišovat v něm různé útvary. Především je to zpěv deklamační, recitativní, jenž vlastně je pro-jevem pozornosti lidu, a to jsou mešní odpovědi, též i zpěv žalmový. Dále je zpěv, jenž už vyžaduje určité hudební průpravy, neb alespoň záliby v hudbě (zpěv ordinarií, hymnů, antifon). Konečně zná i církevní zpěv téměř těžký koloraturní zpěv, který za napjaté pozornosti věřících byl předveden sólovými zpěváky (obyčejně dvěma, ne jed-ním) a konečnou klausuli pak dokončil celý sbor (Graduália a jubilus ve verších alelujových). S tohoto stanoviska již ukazuje otázka zavedení zpěvu mnoho řešení. Konečně pak se zřetelem na život ve farnostech nutno vzít v úvahu přerušení hudební tradice od dob minulé světové války na našich kůrech. Když osiřely mnohé hudební kůry, ujali se úřadu ředitelů kůru mnozí z ochoty. Co se od nich žádalo? Obyčejně znalost hry na varhany a obstarání zpěvu při pohřbech. Přiznáváme, že se tak mohlo stát bez újmy církevních předpisů, ale mnohdy celý poklad církevního zpěvu zůstal mrtvým skeletem ve farním archivu. (Příležitostí, kdy chorál a latinský zpěv ve farnosti přichází k uplatnění, není mnoho: hromnice, velikonoce a zpívané mše o hodech Božích a o poutích.) K uskutečnění obnovy chorálního zpěvu naskýtají se různé obtíže, ale též i pomocné prostředky. Jedním z těchto prostředků, jak oživiti církevní zpěv chorální, je onen, jenž se opírá o starou církevní tradici a je za daných poměrů proveditelný. je to schola cantorum. Malý zpěvácký sbor chlapců, jejichž čisté hlasy dávají nejkrásnější výraz chorálním melodiím. Tento sbor lze založiti téměř ve všech farnostech a je důstojným a poslušným sluhou farní bohoslužby. Takové řešení otázky církevního zpěvu, kdyby stálo na dobrých základech a získalo si přízně věřících i duchovenstva, mohlo by znamenati nejen oživení duchovního zpěvu, nýbrž i prospěch duchovního života ve farnosti. Možno zde poukázat na obdobné řešení, které dala barokní doba v jiném oboru. Při-sluhování při mši sv. bylo v Církvi vy'sadou kleriků, těch, kteří se připravovali na duchovní stav. Tak ve středověku a v době renesanční. Když pak příprava a výchova kleru dála se jinou formou, zůstala nevyřešena i tato otázka služby při bohoslužbách, zejména ve farnosti. Není snad pouhým výmyslem, že to byla právě barokní doba, jež v této otázce dala jednotné vyřešení, že hodným a důstojným sluhou liturgie je dítě, hoch, ministrant. (V Italii dosud tak zv. chierichetto — malý klerik.) Podobné řešení by bylo možné i v otázce církevního zpěvu. Církevní zpěv není něco, co by bylo lze obstarat hrou na varhany nebo sborem z ochoty. Pochopení (a tedy i výchova!) mezi oltářem a kůrem jsou nutné, třebaže požadavky venkovské liturgie nejsou veliké. Takový sbor chlapců mohl by na venkovské farnosti zahájiti svou činnost jako sbor 55 | ||||
|