|
| ||||
| ||||
|
K obohacení liturgického zpěvu a hudby přispívaly blahodárně také různé druhy liturgie, v nichž si zvláště Karel N. liboval. Nehledíme-li k tomu, že mnohé řády měly svoje zvláštnosti v liturgii a liturgickém zpěvu, jako na př. benediktini, cisterciáci, kartusiáni, jejichž zvláštní antifonáře, hebdomáře chorální a zpěvníky se zachovaly,19 byly v Praze především dva kláštery, založené Karlem IV., které měly svou zvláštní liturgii. Byl to roku 1354 založený klášter sv. Ambrože na Novém Městě pražském, jenž uvedl do Prahy liturgii a zpěv ritu ambrosiánského z Milána. Čechové měli příležitost slyšeti tento zpěv již r. 1158 při dobytí Milána Bedřichem Barbarossou, a tehdy se jim prý mnoho nelibil.20 Dle všech náznaků z té doby nevzbudil ani v době Karlově v Praze mnoho obdivu a pozornosti. Není o něm nikde zprávy. Členové kláštera byli z počátku samí cizinci (z Italie), až na konci XIV. století byli skoro všichni Čechové. Zajímavo je z té doby, skoro současné, co vypráví o něm Mikuláš z Moravy (Nicolaus de Moravia) ve svém spise »Tractatus de officio missae« z roku 1426. Mešní officium podle něho sloužili sv. Řehoř a sv. Ambrož (»cantu ordinarunt«), každý jinak. Volba mezi těmito dvěma liturgiemi, která má ovládnouti, byla prý provedena zázrakem. Tak se prý stalo, že samým Bohem bylo ustanoveno, aby officium (liturgie) sv. Ambrože byla toliko v jeho kostele milánském, kdežto officium sv. Řehoře se rozšířilo po celém křestanském světě, a to se zachovává až dosud.21 Nejedlý připojuje k tomu, že ambrosiánský zpěv v lecčems mohl být blízký zpěvu husitskému; než právě tento klášter byl jeden z prvních, jejž husité zničili.22
Druhý klášter se zvláštní liturgií v jazyce slovanském byl v Praze v Emauzích, čili jak se říkalo »Na Slovanech«. Ale bohužel nelze říci, jaké to byly zpěvy. Zvláštní po-volení, jež dal arcibiskup Arnošt, aby mniši směli konat bohoslužbu ve slovanském jazyce podle svého ritu ,2," dává zřejmě najevo, že měli liturgii i zpěv liturgický, odlišný od pravidelné bohoslužby latinské. Knihy kláštera toho zmizely bez stopy, takže nelze o ritu tom a zpěvu říci nic bližšího. Balbín prý je ještě vidě1.24 Jak velice záleželo arcibiskupu Arnoštovi na povznesení a rozkvětu liturgického zpěvu, to ukazuje jeho péče o pořízení nových chorálních knih a opravu starých. Krásným pomníkem této péče jsou zachované tři vzácné rukopisy: První je graduál z roku 1363, obsahující mešní zpěvy, zpívané kněžími a žáky po všecky neděle a svátky. Druhý je sekvenciář z téhož roku, nejúpinější to sbírka próz čili sekvencí, u nás užívaných v té době, jak o tom svědčí přípisek na obou těchto knihách.2,3 Třetí rukopis z té doby, který nemá onen přípisek, jest vesperale čili vesperarium; obsahuje zpěvy od adventu do nejsvětější Trojice. Druhou část od nejsvětější Trojice až do adventu nepodařilo se najíti. Snad tam byl týž přípisek jako v předcházejících rukopisech.20 O jeho péči podávají písemné prameny svědectví s největší pochvalou, že dal sám za velké peníze opisovati chorální knihy, totiž graduály a antifonáře, obé v mnoha exemplářích, krásnější, než bylo předtím viděti v kostele .1 Uvedený sekvenciář z roku 1363 obsahuje nejúpinější sbírku sekvencí v Čechách zpívaných, jež došly také velké obliby a s oblibou byly také překládány do mluvy lidové.28 Bylo také postaráno o liturgický zpěv co nejlépe: všecky podmínky k nejkrásnějšímu rozvinutí byly dány. Ale bohužel tehdejší doba přinášela s sebou také zlořády, z nichž jedním z předních byla nedbalost jak vyšších, tak i nižších duchovních v docházce na bohoslužby. Arnošt z Pardubic musel často vybízet kanovníky, aby aspoň v neděli a o větších svát-cích se dostavili ke mši sv., na matutinum a k nešporám.2p Choditi pozdě na bohoslužby bylo dokonce tak zakořeněným zlozvykem, že i statuta Arnoštova sama určovala aspoň míru tohoto zpoždění: k matutinu se měl kanovník dostaviti aspoň před prvním žalmem, ke mši sv. před epištolou. A tu právě nádherné začáteční zpěvy tím velice trpěly nebo byly zanedbávány. Na nešpory měli přijíti aspoň před druhým žalmem. Nemohl-li úpině zameziti pozdní docházku na bohoslužby, snažil se aspoň omeziti ji takto co nejvíce, že stanovil, že ten, kdo po stanovených termínech se o-pozdí, anebo kdo odejde před ukončením bohoslužebného officia nebo mše svaté, ztrácí právo na porci, připadající toho dne na tu část officia.30 Zanedbávání bohoslužeb i o velkých svátcích stávalo se bohužel u vyššího duchovenstva zvykem, proti ně-muž byla slabá všecka přísná nařízení a opatření, jak tomu ostatně nasvědčuje statut Arnošta z Pardubic z roku 1350 pro metropolitní chrám, jenž ustanovuje: Kdyby arcibiskup nemohl sám o větších svátcích zpívat mši svatou, měl ji zpívat suffragán 59 | ||||
|