|
| ||||
| ||||
|
(t. j. světící biskup), nebo infulovaný opat; nebylo-li toho, tedy děkan kapituly; ne-mohl-li by ani ten, tedy některý kanovník, a kdyby ani z kanovníků nikdo nemohl, tedy poloviční prebendář. Statut tedy připouští, patrně již ze smutné zkušenosti, že někdy o větších svátcích nebyl přítomen slavným bohoslužbám z 32 kanovníků ani jediný! By1 to zlý následek již toho, že i sám arcibiskup, ač jinak v bohoslužbách tak horlivý, i jeho suffragáni bývali často nepřítomni pro mnohé služby u dvora královského.31
V Olomouci opět seznal Arnošt při visitaci katedrálního kostela mnoho nepěkných věcí. Kanovníci chodili pozdě, brzy zase odcházeli, někteří místo zpěvu se procházeli po kostele, jiní se postavili mimo kůr a dívali se po lidech, jiní si vypravovali historky a smáli se někdy docela nahlas. Ti pak, kteří musili zpívat, vynechávali, co mohli a jen ledabylo to odbyli .32 Tak bylo i jinde a také v klášteřích. U sv. Jiří na Hradčanech na př. jeptišky místo předepsaných 12 žalmů o nešporách zpívaly jen 3, a ještě neuvěřitelně ledabyle. Místo aby při zpěvu stály, usadily se pohodlně do sedadel a krátily si čas šitím košil a tkaním kabelek.31 Hus popisuje a udává příklady takového ledabylého zpěvu, při němž vynecháváním slov zmizel všechen pravý smysl, jako na př.: »Deus mad tende«, »Domine ad festina«, »Gloria Patri sancto« a tak podobně k nepoznání se komolily celé věty. Hus k tomu dodává: »Tak pohřiechu kněžie a žáci řiekají a zpievají hodiny. «31 K nedbalosti družila se také neumělost zpěvu, jak se vypravuje o jeptiškách u sv. Jiří, že'mnohé mají hlasy jako nemazaný vůz, některé mají hlasy chraptivé jako chrústi,34 jiné nemotorné jako kola mlynryeá nebo jako kočky, když na sie vrčie, jiné chraplavé jako rozbitý zvon, sípavé jako měla panna Bětka Suchodolská. A takto nevzdělávají, nýbrž dráždí posluchače k smíchu. Radil proto současný mravokárce, aby si vybraly k zpěvu jen sestry lépe zpívající. Zpěváků takových, jako byla panna Bětka, bylo asi po kostelích našich více." Nejhorší při tom bylo to, že i samy sbory, zřízené a placené k pěstění chorálního zpěvu, provozovaly svůj úkol ledabyle. Mansianáři byli sbor výhradně pěvecký. Ale, bohužel, mansionářství se stalo znenáhla prebendou, jejíž držitelé dbali více o důchody nežli o zpěv. Ráno chodívali pozdě, takže pak předepsané zpěvy se protáhly přes určenou hodinu, anebo zase, když přišel kněz, k jehož mši měli mansionáři zpívati, pozdě, nečekali na něho a odzpívali si své bez ohledu na bohoslužbu u oltáře.36 Podle úmyslů zakladatelových jistě bylo, aby to by1 stálý sbor dobrých zpěváků při metropolitním kostele. K tomu však by bylo potřebí, aby mansionáři zůstali při sboru, a ponenáhlu aby jedni se učili od druhých, mladší od starších a vycvičených. Ale, bohužel, při tehdejším shonu po lepších beneficiích mansionáři opouštěli sbor, jakmile se jim na-skytla tučnější prebenda. Tak se dostávali do sboru kněží, resp, klerici, kteří, nežli se něčemu přiučili, zase sbor opouštěli, aby se odebrali na lepší prebendu. Mnozí dokonce při tehdejší časté změně beneficií přímo obchodovali. Přihlédneme-li k seznamu mansionářů té doby,37 shledáváme, že málokterý mansionář vytrval na svém místě více let. Pravidlem bylo, že mansionář ještě téhož roku, kdy nastoupil, nebo příštího nebo aspoň třetího opouštěl své místo, aby odešel na lepší prebendu; nebo přišel do sboru jako venkovský farář nebo oltářník, o němž bylo možno pochybovat, zda by1 dobrým zpěvákem, a nežli se něčemu přiučil, zase již opouštěl sbor. Z toho všeho lze poznati, jak vratká byla celá instituce, a jak úmysly zbožného zakladatele se málo pinily. Mimo to se dovídáme, že mnozí mansionáři vedli dokonce pohoršlivý život, jak se o tom praví v listě, jímž Arnošt nařizuje nutnou visitaci tohoto sboru svým zástupcům Janu, zvanému Paduánskému, děkanu vyšehradskému, a Vrativoji, svému osobnímu kaplanu.33 A u zpěváků nižšího řadu, jako vikářů, psalteristů, bonifantů a kůrních žáků, ne-bylo tomu lépe. Při tom byly mnohé zlořády zakořeněny v tehdejších nepěkných zvycích, jako byly různé divadelní produkce s biskupem, s oslem a jiné.39 Opět mnohé věci byly v té době pokládány za zlořád, jako bylo zavádění různých nástrojů hudebních do kostela. Z nástrojů těchto byly vždy vyjmuty varhany, jež naopak byly vždy pokládány za ozdobu kostela a církevního zpěvu. U nás jsou nejstarší zmínky o varhanách z r. 1255, kdy známý již reformátor liturgického zpěvu, děkan Vít, tehdy ovšem ještě kanovník, dal u sv. Víta na místo starých varhan nedostatečných postaviti nové za 26 hřiven stříbra .40 Ale i tyto varhany, ba již i varhany z XIV. století 60 | ||||
|