|
| ||||
| ||||
|
téměř doslovně citovány — u Blažka spíše jenom náznaky (vizme Skuherského motetta, Fr. Hrušky mše »Ecce Dominus veniet«, »Gaudeamus omnes«, Steckrovu mši »solemnis« — tam je celé I. »Kyrie« z gregoriánské mše pro velké slavnosti jako théma, rozložené pak do tří motivů). Je tu Blažkova práce s motivem vůbec mnohem volnější.
Přejděme k dalším technickým předpokladům Blažkovy mše. Nejdříve harmonie. Blažkova mše vyniká tím, že přibírá do církevní hudby i nové harmonické tvary a sledy z hudby světské, což autor zřejmě provádí — jako výběr projevových prostředků vůbec — s pečlivým zřetelem k tomu, aby nerušil církevnosti své skladby. Blažkova snaha je tu hodná uznání a možno napsati, že přes zřejmou volnost nenapsal místa, jemuž by se mohlo vytknouti, že by nemělo dostatek projevové objektivity, která je pojmovou náležitostí církevní hudby; Blažek hájí jasně zásadu atonality, nikoliv však za každou cenu, nečiní ji tvorebným principem, nýbrž dává jí účelovou úlohu, zrovna jako stavbě akordů a jich sledů, kde dissonance neznamená zase nic jiného, nežli možnost užíti jí tam, kde si toho celková situace ve skladbě vyžaduje. Porovnejme tu• Benedictus, kde je novot nejméně, s ostatními částmi mše, aby věc byla ozřejměna. Melodika Blažkova: uplatňování chorálu nutno si povšimnouti v technických důsledcích blíže; skutečnost, že skla-datel jenom vzdáleně upravený chorál, zapojuje do své skladby, díla technicky navenek nověji pojatého, neznamená, že by se dostalo dílu charakteristické barvy, jako tomu bylo u skladatelů v začátcích obrody církevní hudby — pouhý náznak mizí v prostředí nového výrazu a vyznívá celkem slabě, dodávaje skladbě spíše přídechu ze starého ovzduší, nežli vyslovené jasné barvy. Zvláště pozoruhodná a pro vývoj dnešní církevní hudby významná je u Blažka jeho vzorná práce polyfonní. Blažek má tu svoje charakteristické rysy: kontrapunkticky pracuje často zvlášť ve sboru a zvlášť ve varhanách, a to — pozoruhodně — vždycky v pří-slušném slohu, vokálním či varhanním. Dílo tím nabývá neobyčejné hutnosti, nestávajíc se ani v jediném místě nepřehledným, neboť Blažek myslí vždycky neobyčejně jasně. Je aspoň tu snad sklon k palestrinismu? Téměř žádný, nebot nezapomínejme: všechna náplň polyfonického vedení hlasů je z brusu nová; proto dojem z této kontrapunktické práce nevyznívá nikde lyrikou nebo epikou starých klasiků, až snad na ojedinělá místa - takové »amen« v závěru Gloria, jež však se nevyjímá v novém technickém prostředí nijak zastarale; skladatel naopak dociluje mohutného účinu, když vpojí po sboru varhany a přizpůsobuje místo vžitému toku skladby. Vedle technického rozboru nutno podati i výklad k tomu, jak skladatel prožil svoje dílo, jak slovní látka dovedla rozehráti citové struny jeho nitra. Tu na sebe nejdříve upozorňuje způsob, jak ztvárnil autor svoje myšlenky — ztvárnění tají se v oné části tvorebné vůle, kterou představuje sloh. Otázka slohu vedle technických předpokladů — to vlastně dosud byl hlavní výkladový předmět estetických úvah v církevní hudbě. Byla zkoumána z vnějších znaků díla, zda a pokud hoví požadavkům doby, jak byly vyslovovány normovanými požadavky slohu církevní hudby. Že v daném případu skladatel by byl mínil podrobovati se nějakým již vysloveným dobovým postulátům, o tom jeho dílo nemluví. Vsazeno do doby svého vzniku, kdy u nás o církevní hudbě, jako naléhavosti dne, jako o problému nové tvorby v určitém úseku hudby mluveno ani psáno nebylo, dílo v této poloze zřejmě hledá, nabízí jako program samo sebe — nehledá nikde pří-mého vzoru, nenavazuje na žádný určitý minulý směr. Ovšem jako každé umělecké dílo může býti jenom dítětem svého prostředí. A tak můžeme nejdříve uvažovati o vztahu skladatelově k jeho učiteli. Jistě: tento sloh mše Blaž-kovy má východiskem vokální sloh Sukův; skladatel však prokazuje ve své práci samo-statnost, svéráz; ten proniká zejména tam, kde se jedná o výstih ryzí církevnosti v díle; tam autor musil se vyvinouti zcela samostatně, neboť jeho mistr v církevní hudbě ne-pracoval — jeho »Křečovická mše« z roku 1888 je dílem raného uměleckého mládí, ukazuje na starou hudbu figurální, ale je přesvědčivým dokladem, že tehdejší nová harmonie, vhodně užitá, neruší dojmu církevnosti ve skladbě. Kdyby měla býti hledána aspoň náznaková blízkost přímo v naší hudbě církevní, pak: Eduard Tregler jedině, ale jen tam, kde býval polyfonním, v takové mši »iubilaei solemnis« třeba. Ale tohle všechno, co jenom nejnutněji'vykládá dobovou příslušnost a nic více, to přirozeně nemůže vysvětliti vlastní slohovou podstatu Blažkovy církevní hudby, neboť tu může vyložiti jedině jeho dílo samotné. A to vypovídá o smíšeném slohu monodicko-polyfonním objektivní základny. — Víc podám ve výkladu k vlastnímu skladatelovu prožitku. 65 | ||||
|