|
| ||||
| ||||
|
V tom ohledu je dílo hlubokou studnicí, z níž možno čerpati pramen pro vnímání jen po částech, aby bylo možno pochopiti náležitě celek.
Kyrie. Již jeho začátek se vynesl do sféry čirého mystična, k němuž nesla se počáteční slova v hudbě: »Kyrie eleison«, opakovaná a vyznívající stálým postupem, jenž se projevuje mohutnou gradací, do níž zapojují se téměř všechny autorovy prostředky projevu — v tajemném mystičnu vyvstává v úpěnlivosti prosby osobnost Nejvyššího, k němuž se nese již ztichlejší vzývání — »Kyrie eleison«. Mezihra varhan, a v modlitbě zase se vzývání obrací ke Kristu a zase se nejdříve jen pokorně šeptá, aby bylo vystupňováno až k nejvyšší extasi, pak opět modlitba tichne a hudba vrací se do prvého »Kyrie« jako do jeho reprisy. Gloria. Velká doxologie, oslavný hymnus, kdyby měl býti měřen extatickou hudbou Blažkova »Kyrie«, mohl by vyznívati až snad na »Qui tollis« in tono iubilo — bývalo tak u novoromantiků v církevní hudbě. Než náš autor tak jednoduše své Gloria nepojal, nalezl si ještě finesy, které jdou stále mystičnem, stále ve vzrušeném tónu, .což však u Blažka neznamená vždycky vypětí do fortissim, rozložení do mohutných spletí hlasových: je vysoko slavnostní jako veleba Božího majestátu v Gloria, jehož Maestoso je vyplňováno hlasovou i instrumentální spletí rozrušivě zvýrazňující začáteční text: »... pokoj lidem na zemi, ... chválíme Tebe, dobrořečíme ...« ; ale pak ono nábožensky tajemné: »díky vzdáváme Tobě« — tóto místo, propiněné nebeskou něžností ve vokál-ním partu, jenž latinské slovo znamenitě deklamuje, pak ilustruje v instrumentálním průvodu, který kreslí pozadí do jemné, zářivé krásy. V dalším vývoji se výraz zesílí, u slov »Domine Fili« v nadšení vrcholí, aby ustoupil v »Agnus Dei« v síle zvuku, ale nikoli v hloubce výrazu. »Qui tollis peccata mundi« — místo, jež dovedlo procítit účast člověka pro Toho, jenž za hříchy lidstva tolik vytrpěl — jenom v místě, kde se líčí povýšení Krista, který vsedl na pravici Boha Otce, tam v síle stoupne skladatelův projev a zase padá v úpěnlivou prosbu: »miserere nobis«. Závěr Gloria: návrat k onomu oslavnému projevu ze začátku této části, projevu, jenž nachází skvělý závěr, zpívající vysokými tóny veleby úctu Božím osobám. Credo. Jeho pojetí je rovněž osobité: je prolnuto cele oním stupňovitým motivem, který ve zdrobnělém rytmu udržuje hlavní část Creda ve vysokém napětí. Varhany jím uvádějí tuto část skladby ve forte, pak vstoupí rytmicky vážněji založený sbor, který pokračuje stále ve střední síle, zdůrazniv jediné místo: »Deum de Deo« do f f. Varhany samotny nasadí pak svůj stálý motiv do triol, vnitřní napětí vyrůstá, zatím co sbor pohybuje se jenom ve střední síle, která se mírní až u »qui propter nos homines« a »descendit de .coelis«. Pak úpiné přeladění v situaci, jež dospívá ve varhanách zatím do »Et incarnatus est«. Snad nejvzácnější místo mše, napiněné nejnovějším technickým materiálem, deklamatorně založenou melodikou, místo uchvacující svou meditativní hloubkou, hledící dostihnouti význam zrození božského dítěte i smysl Mariina mateřství pro Ni i pro lidstvo; místo vyjadřující i lidskou podstatu, kterou Kristus na sebe při-jímá (»et homo factus est«). Pak »Crucifixus« bolestně referuje o skutečnosti, že Kristus byl ukřižován; nato ženské hlasy v terciích a po nich hlasy mužské rovněž tak div ne probodávajícím výkřikem opakují tuto vypravovací část Creda, aby po ní odevzdaně a těžce alt vyzpíval svoje drtící sdělen!:, »sub Pontio Pilato passus et sepultus est«. Dále pokračuje sbor nad průvodem a udržuje napětí, neboť vyznání jednotlivých článků víry pohybuje se (jak od začátku nám bylo jasno z celé koncepce tohoto dílu) v horoucnosti a pevnosti, neboť jde zřejmě o průkaz neměnné víry v každé části jejího vyjádření, jak je představuje Církev; přicházíme k Piic mosso: »Et iterum venturus est« — varhanový průvod dostává novou tvářnost; nato Con moto, uvedené rychlými rytmy ve varhanách, po nichž vstoupí sbor v homofonním výrazu, z něhož se vysune alt s motivem, upomínajícím na »Ite missa est« (u slov »et apostolicam«) ; pak další věta, po ní Maestoso, zahájené varhanami; uchvacující místo. Tím tedy hlavně upoutává Credo : je cele prohřáto pevnou vírou, je psáno v duševním roznícení, které se podává z onoho vnitřního pohnutí, že byla nalezena pevná cesta víry; a tato horoucnost ve zpovědi z mohutnosti ve víře je vystupňována oním zaklíčením, jež ve způsobu náznaku kněžské intonace najednou se vsune z varhan do sboru v celé šíři její — vyvrcholení, které si zasloužilo celé Credo, udržované hudbou v ustavičném vysokém napětí. Je to pojetí, které svou novostí jak v celku, tak v jednotlivinách udivuje, zejména pro svůj dynamický růst v podání významu jednotící myšlenky. 66 | ||||
|