|
| ||||
| ||||
|
umění. Kdo? Dnes, kdy naše katolická většina dovede se všemi silami postavit za svá práva a svobodu vyznání všude, i ve školách, dnes bychom se měli ptát, kdo by to mohl být? Katolická inteligence, profesoři a učitelé, ve vašich řadách nejsou lidé pro církevní hudbu a zpěv zanícení? Vy, kteří tak příkladně hájíte svatá práva Církve a chrámu, vám jest lhostejno, jaká hudba se ozývá v jeho prostorách? Tomu naprosto nevěřím. Je třeba si jen uvědomit, že nejenom neohrožená práce na schůzích a v tisku, ale i činorodé úsilí na zvelebení našich chrámů, a jmenovitě hudby v nich bude dílem velikým. Církev jest nejenom nejpravdivější hlasatelkou jedině správných zásad, ale je též nepřebernou studnicí opravdové krásy a štěstí. O tom nám svědčí křesťanské umění dob přítomných i minulých. Na to mnohdy, bohužel, zapomínáme. Nejenom hájit a polemisovat, ale též ukázat krásu a nepřebernost vnitřního bohatství nadpřirozených hodnot. To bude nejpádnějším argumentem.
Dr Cyrill Sychra: Jan Ev. Zelinka mladší. Jméno Jana Ev. Zelinky — ti, kteří s »Cyrilem« sledovali pozorně vývoj naší církevní české hudby od doby jejího obrození, znají se s tímto jménem. Otec Jana Ev. Zelinky ml. byl jedním z nejpilnějších dopisovatelů do tohoto listu, poctivým, všestranným šiřitelem zásad i prakse našeho cyrilismu — jeho syn měl nejlepší možnost sžíti se s činností svého otce jako ředitele kůru i jako skladatele, a také skutečně s ním co nejhorlivěji pracoval. Život na kůru je proto Janu Ev. Zelinkovi ml. zdrojem silných, hojných zážitků, z nichž ještě mnoho přechází do jeho úvah o hudbě duchovní a církevní a ovlivňuje vydatně vznik i postup jeho tvorebné vůle, pokud tato se zúžuje a zabírá v sebe úzký obor hudby duchovní (hudba s náměty nadsvětskými) nebo církevní (duchovní hudba, souvisící přímo nebo nepřímo s katolickou liturgií). V jednom svém soukromém sdělení vyslovuje skladatel mnoho,,co podává vysvětlení ke vzniku prvé jeho mše, vyjímám z toho aspoň pevný a otevřený postoj autorův ve věci víry, postoj, který jako by v konfesi skladatelově odhaloval jeho hlavní zdroj, z něhož pramení skladatelova vůle tvořiti, když volí látku k hudbě církevní (a jistě i duchovní), poznatek, který možno si ověřiti při snaze o vniknutí do vlastního prožitku skladatelova, kde tvorebná vůle se navenek již projevuje. I. V duchovní hudbě upozorňuje na sebe již komorní kantáta »Josef a Maria v Betlémě« pro sólisty. Marie — mezzosopran, Josef — tenor, vypravěč — tenor, hostinská od »Černého koně« — alt, ponocný — baryton, hostinský od »Černého koně« — bas a dvouhlasý žákovský sbor a komorní instrumentální soubor (klavír, harmonium a smyčcový orchestr). Složena 1938. V podstatě je to roztomilá věc, myšlená jako obdoba pašijové lidové hry (připouští i scénické provedení). Textový podklad uvedl k nám ve způsobu překladu z franštiny Dr Hanuš Jelínek —šlo tu o přebásnění staré lidové legendy francouzské asi z roku 1672; propagátorka staré lidové poesie Yvetta Guibert udává jako autorku Francoise Paschalovou. V legendě začíná sv. Josef o tom, jak se ocitl v městě Davidově s Marií, uzřel tam hostinec a zval Marii do něho; líčí se tu, jak hostinský odmítá přijmouti chudé pocestné, na jeho odkaz jdou do jiného hostince — i tam jsou odmítáni, až hostinská se slituje nad Marií a aspoň slovem ji utěší, když její muž odmítne pocestné při-jmouti. Odcházejí, hledají: »V tom stavu žalostném, v němž Josef, chudák, byl, / on v černé noci té chlév jakýs objevil. / Ten skrovný útulek mu poskyt' pomoci, / tak, jak to dávno pravili proroci.« — Pak sbor nadšeně (podle skladatelova mínění lidé celého světa) na konec se všemi sólisty velebí zrození Jezulátka. Nejdříve o technických předpokladech kantáty. Skladatel zřejmě vychází z novější světské hudby, ale hledí jí dáti, přes její naivní lidový milý tón, jasný duchovější základ asi takového povahového rázu, jaký se dá pozorovati u barokního básníka a skladatele ve vnitřní formě; leč výrazivo je tu nikoliv napodobou hudebního barokního slohu, nýbrž jsou tu prvky nové hudby, i když je na nich jakoby nádech archaismu. 77 | ||||
|