|
| ||||
| ||||
|
Skladatel se upevnil v technickém využívání prostředků, získaném zkušeností při kom-posici písniček z I, dílu krásného Jelínkova díla »Zpěvů sladké Francie«.
Skladatel ve své hudbě nechává vystupovati venkovské lidičky, někdy nerudné, jindy aspoň se zábleskem soucitu (hostinská), který přece jen hřeje; a nad tímto lidským prostředím se už výše nese hlas ponocného, pak zpěv sv. Josefa a Boží Matky i vypravěče, až pak »aleluja« sboru vyzní v čiře duchovní náladě — jaký krásný večer, který dodá skladbě vrcholného zakončení! Čistá vánoční hudba, ne v napodobě starého baroka, které tu bylo ve své době jedinečným; hle, důkaz, že i nová hudba má svoje prostředky, jimiž dovede dotvořiti i ryzí náladu katolických vánoc! J. B. Foerster v malé vánoční kantátě »U Betlema«, J. C. Sychra v kantátě »Mesiáš« šli sice po různých cestách, ale v témž směru jako tady Jan Ev. Zelinka ml. Jiná vánoční kantáta »Narodil se ...« na texty Antonína Kurze, Adolfa Langsteda a dvou lidových koled (podle zápisu Fr. Hanzelky) pro mužský hlas (nebo mezzosoprán); dětský (žákovský) sbor, smyčce a varhany (harmonium) — 1941. Jsou to různé vánoční ukolébavky s jejich snivými slovními základy, které Zelinkova hudba skvěle transformuje do tónů — je tu sólový hlas, který tu nejdříve vyzpívává ukolébavkové písně; po něm nastupuje sbor, který zpívá o zvucích ptáčků; a je to nářečí hanácké, jež se tu projevuje; pak zase sóla: »Ty ležíš jako králův syn« — a sbor po-kračuje v této lidově nesené velebě zrození nebeského Dítka; pak prozpěvování o koledě (sbor: »Koleda je na vánoce, možeš po ní chodit kdo chce ...«) až na konec: »Dejte dukát nebo dva, Pán Bůh vám to požehná! Nám, nám narodil se!« to už sólo se v nadšení přidává. Skladatel se dovede podivuhodně sžíti s vánočním prostředím a v něm podávati se podle slova stále nově a vždycky s oním zvláštním osobitým půvabem českého chápání duševní, dětsky prohřáté vánoční nálady. Jiného duševního ladění a přece zase aspoň v částečném spříznění (na lidový tón jednotlivých skladeb myslím) je sbírka »Duchovní písně«. Jsou pro střední hlas a var-hany, op. 161, komponovány 1944. Formálně tato sbírka duchovních písní znamená za-jímavý pokus : mezi jednotlivými písněmi jasně se vyskytuje těsný spoj, který je dán jednotným thematem pro všechny písně — ne snad thematem, které by bylo vždycky doslovným, než v nejzazším případu je aspoň s ním spřízněno. Sbírka upoutává i volbou látky — je tu osobnost Krista Boha i člověka (kromě č. III. a V.), jež tvoří myšlenkový střed každé duchovní písně — píseň III. obsahuje prosbu k Pánu Bohu, aby dal hojně travičky, píseň V. je prosbou k Bohu za vše dobré, za zdraví a chléb. Všechny písně jsou na slova lidové poesie, a to české: I., III., IV. a VII., ostatní slovenské — z větší části jde o dialektovou řeč. Podivuhodné je umění skladatelovo, jak vyjadřuje duchovost písní, která tvoří u každé vlastní vyvrcholení — zřejmě jde tu o výraz, v němž skladatel vždycky dovede objeviti cestu, vedoucí v představovou oblast nejvyššího blaženství ve sférách nadzemských, kam dovede vy-stoupiti jeho hudba, i když vychází z prostředí zemského. Tak třeba v písni III. (»Hory jdou, květy jdou«), kde je apostrofována velká noc, jež byla u studánky, zamykané zámečkem, odmykané lístečkem — předchází a následuje dětsky něžná modlitba k Pánbíčkovi — jak šEastně řešen přechod od představ ze zemské oblasti do nebeské — platí i o písni VII. (»Šel Pán Kristus do zahrady«) — je vůbec příznakem lidské duchovní písně souvislost z představ, vycházejících ze zemského vzduchu s oněmi, které lze zmístniti do sfér nebeských. A v tom měl skladatel neobyčejně štastnou ruku: vyposlouchat a do hudby štastně vtěliti teplo lidského, otevřeného, a při tom nábožensky až tklivě roztouženého srdce, jež dovede se s největší lidskou láskou skláněti k chudým jesličkám, kde spí Boží děEátko, a vyzpívati tam svoje písničky, piné lidových nejjednodušších představ, jak je ustálila zejména umělá baroková poesie česká s ryze lidovým přídechem, jež na konec se soustřeďují ve zbožný chvalozpěv: »Sláva Bohu na zemi ... !« ° IL Církevní hudba Zelinkova: je předěl mezi ní a hudbou duchovní v širším slova smyslu; co je církevního u Zelinky, v tom se země, života s ní spjatého, představ v ní 78 | ||||
|