|
| ||||
| ||||
|
vzniklých o motivech pozemského rázu, Zelinkova hudba ani nedotkne — je to vůbec hudba, kde zážitek skladatelův ze zemských motivů je pro zhudebnění vyloučen, kde skladatel se svým zemským prostředím, pokud právě jím je obstoupen, ustupuje do pozadí, tak stává se jeho hudba ryzí objektivisací.
Projděme jednotlivými skladbami; jsou tu zastoupeny formy mše, motetta, hymnu »Te Deum laudamus«, sekvence »Stahat Mater«. Mše nejdříve. Jsou dvě: a) »in honorem Seti Joannis Nepomuceni« pro dvojhlasý smíšený sbor, (neoblig. orchestr) a varhany, z roku 1938. — b) »Missa brevis et solemnis« ke cti a chvále svatého Judy Tadeáše, pro smíšený sbor a varhany (op. 163. z roku 1944). Technické předpoklady v prvé mši jsou blízké Zelinkově hudbě světské; jejich výběr je však velmi pozorný vzhledem k vážnosti církevní hudby, vzhledem k jejímu úkolu, jenž je dán směrem k oltářnímu dění; skladatel prožívá text s piným hlubokým pochopením moderního člověka, vzdálen romantického rozněžnění i zase mohutného vzplanu — jde k mystičnu jeho hudba, má silně stupňovaný výraz, ale ve směru dolů, ve směru ztišení a v něm prováděného hlubokého, roztouženého a hlubokou, ustálenou, neproměnnou věrou proniklého náboženského zamyšlení — Benedictus je proto částí mše, která k sobě nejvíce strhuje a s ní přihli ně obdobné části ostatní — Kyrie, »Et incarnatus est« z Creda. Důkaz, že i nová hudba může založiti církevní sloh (v něm upoutává v této mši i Zelinkova kontrapunktická práce, jediná, která zdůrazňuje přímý vztah ke starší hudbě církevní), důkaz, že v nové hudbě lze umělecké vůli vyjadřovati všeobecně nadsvětno a nad to konkretně i to, co projevují základní články náboženské víry. Druhá mše: K y r i e: Již prvních několik taktů ukazuje, že jsme uprostřed církevní hudby, jež zní úpině nově, až překvapivě. Již thema, které se tu vyskytuje v prvé a poslední části, je zajímavé, právě pro obor církevní hudby. — G 1 o r i a. Původní thema se nám objevuje svým připodobněním v »Agnus Dei«. Jinak skladba je pracována spíše bez formální souvislosti, zato vnitřně je tento díl — jako všechny následující — úzce povahově spjat s Kyrie. Jeden motiv však je přece navenek zdůrazněn, vyskytuje se při »Rex coelestis« — pak se objeví u »Domine Deus«, pak v průvodu před » Qui tollis« a dále v průvodu. V tomto oddílu je pino hutného, vznětlivého, až prudkého života, jak ho vyvolává hymnický tón této části. — C r e d o. Tu zase jsou náznaky na uvedený motiv »Deum de Deo« a »et sepultus est«, pak opět a velmi výrazně v závěru Creda v průvodu. Celkový tón této části je zvroucnělý, piný lyriky rozjímavé i zase účastně epické. S a n c t u s. Má výrazný, majestátní, strohý úvod. Nato sbor středně silného tónu stoupá v rozrušeném zpěvu až do fortissima v »Hosana«, jež po tomto silném zpěvu málo zeslabí, aby opět stoupalo v síle do imposantního závěru. — B e n e d i c t u s. Úpině nové tóny v dolcissimu, zpěvném, piném meditativní lyriky — projev, jenž je až na samé hranici církevní hudby, než nelze se ubrániti jeho originalitě a nutno se k němu vraceti pro jeho úpinou novost. Základní motiv patrně vznikl z Benedictus ze mše »in hon. Seti Joannis Evangelistae«. — A g n u s D e i. Prvé dva takty mají své melodické tvary ještě z Benedictus, jenže v tomto místě již nevyznívají v onom zvroucnělém tónu, jsouce přizpůsobeny již ztišenějšímu výrazu modlitby. Jan Ev. Zelinka ml. tímto dílem postavil se na první průkopnické místo v dnešní církevní hudbě pro svou průbojnost, jež nevyzněla nijak ploše, jenom navenek jímavě, nýbrž má i svou výrazovou hloubku. Tato mše je pokračováním jeho první zmíněné mešní skladby, na jejíchž základech staví se dále a zdá se, že šťastně. Jenom v jedné věci skladatel nepokračoval, spíše potlačil ji: v polyfonii. Své velké zkušenosti skladatelské a velké vloze může děkovati, že bez polyfonie zvládl šťastně svůj nový projev hudební. V prožitku stoupá skladatel po mystických výšinách do nebeského prostředí blaženosti, dostupuje tam po stupních úpěnlivých, rozrušivých modliteb, po blahořečení, jak je podává ve svém učení Církev, po vyznání víry, jež má za předpoklad hlubokou náboženskou žkušenost, po.hymnickém vzývání svatosti Boží, po onom přívětu, jímž byl Kristus vítán před svou smrtí, jež však skladatel po vzoru prvé mše (je tu z něho čerpán i thematický námět) rozkládá v roztouženém rozjímání ve velké lásce ke Kristu 79 | ||||
|