|
| ||||
| ||||
|
do projevů neobyčejné výšky, aby zase se pokorně sklonil před Beránkem Božím, který snímá světa hřích, a od něhož hledí si vymodliti ve světě mír.
Vedle mší jsou opravdu vzácnými pracemi z oboru církevní hudby J. E. Zelinky ml. jeho motetta. Jsou to tři sborová motetta nejdříve. »Benedicta et venerabilis es« pro dva hlasy (soprán a alt) a varhany z roku 1943. Je to skladba naší nové církevní hudby; v ní skladatel se nevyhýbá novějším prostředkům projevu, ani novější formě zpodobení slova, jež je více nadnesené, dramatičtější svým způsobem. V celku je to vzácný způsob projevový, úpině přizpůsobený zvýšeným dnešním požadavkům na skladby, spadající do mariánského kultu. Toto motetto Zelinkovo pro novost výrazu a zároveň pro jeho prohloubení bude jedním z nejkrásnějších u nás. Působí jak melodickou a harmonickou linií ve zpěvních hlasech, tak pečlivě propracovaným varhanním doprovodem, který sice vychází z hlasů, ale je jinak usamostatňován a prokresluje skvěle prestředí. Předností skladby je, že skladatel, uchovávaje celkový ráz skladebního proudu, pro-žívá ještě individuálně každý verš tohoto motetta podle obsahu vysoce ltodnotnélio; vznikají jemné přechody, jež znamenají stoupání v citovém rozvinutí -- vizme dva příklady: Verš »Virgo Dei genitrix« a po onom krásném přechodu, zprostředkovaném varhanami, ono výsostně zjemnělé místo »Felix es, sacra Virgo Maria«, po němž zazní ono slavnostně vyvrcholené »Alleluja«. »Adjutor in opportunitatibus« pro smíšený sbor s průvodem varhan, z roku 1945. Po krátkém varhanním úvodu, který však mnoho dovede podati, nastupuje sbor. V mírné zvukové síle, jež odpovídá citové poloze, odvozené ze slova, stoupá vzruch, aby, poněkud tlumen, znovu se zvedal při slovech »Exsurge, Domine, non praevaleat homo« (Vstaň, Hospodine, aby nezvítězil člověk zlý!). Nato dvoutaktový přechod a přichází Tractus: »De profundis clamavi ad Te, Domine« (Z hlubokosti volám k Tobě, Hospodine!) — jaká citová transposice do temného ztišení! A pak nový žalný rejstřík ve sboru i průvodu: »Si iniquitates observaveris, Domine, quis sustinebit?« (Vzpomeneš-li, Hospodine, nepravostí našich, kdož obstojí?) až do oné jednotliviny, jakou' je ona úzkostná otázka; slovo ožívá tu v hudbě až podivuhodně; pak dva takty varhan, v nichž zesiluje se vzruch a tempo zároveň zpomaluje, pak ona poslední věta, pro jejíž přednes skladatel předepsal víc a víc »con entusiasmo«; to ve forte zpívá i hraje se na varhanách v motettu v onom zvláštním až prudkém zaujetí, zdůvodněném velkými nadějemi v milosrdenství Boží : »Quia apud Te propitiatio est, et propter legem tuam sustinui Te, Domine« (Avšak u Tebe je slitování a dle vůle Tvé doufám v Tebe, Hospodine). Proti naší nové hudbě budou se zvedati námitky, ale jeden z jejích representantů také v této motettové formě bude přesvědčivě dokazovati, jak poctivě, s jakým vnitřním zaujetím, oplodňovaným jen vírou podle modu Církve, je tu skládáno; zároveň bude moci dokazovati, že i nová hudba je dokonale schopna piniti úlohu církevní hudby, jež je hudbou účelovou již ve svém pojmovém pojetí; a ještě více: takováto skladba je do-kladem, že právě motetto je onou formou, jež chová v sobě pravé poklady netušené krásy, a že skrze ně zvláště vhodně a nově možno sloužiti liturgii. Graduale »Eripe me, Domine« pro smíšený sbor bez průvodu, z roku 1945. Krásný protějšek k předchozímu motettu. U nás také (jako v Německu, Švýcarsku a ve Francii) jistě brzy již dospějeme ke stanovisku, že právě motetto je při mši sv. velmi důležitou součástí, poněvadž dokonale prosvětluje dobovou náplň jednotlivých fází vývoje církevního roku. U nás se skládala motetta ve větším rozsahu i hodnotě jenom pro větší svátky — tak dosud mnoho překrásných textů zůstávalo bez hlubšího hudebního proniknutí. Mylné stanovisko je vyvráceno v daném případě velkým činem. Neděle Smrtelná nachází piného výrazu pro svůj význam teprve v motettech — zvláště ve svém graduale a tractu. Ne že by skladatel prolil celou skladbu jen ztichlým, trpkým smutkem (typ dosavadního způsobu zachycení slovního podkladu tohoto motetta) ; on ve forte začátku své skladby modlí se rozryvnou modlitbu za to, aby Bůh člověka o-svobodil od lidí zlých a nepřátel jeho — je tu slyšeti zúskostlivělou prosbu v hudbě, která dává tušiti nebezpečí zla pro lidský život; a úzkost s prosbou se vystupňovává, když sbor zpívá: »a viro iniquo eripies me!« (osvobod' mne od muže lstivého!) — div, že se tu již bolestně nenaříká. Přechod z graduale do tractu je tu přímý — vždyť náladově je tu táž stupnice. Opět 80 | ||||
|