|
| ||||
| ||||
|
Mikuláš IV., vyslal roku 1289 františkánské misionáře, v jejichž čele byl Jan de Monte Corvino. Cesta těchto misionářů vedla přes Persii a Přední Indii, kde se nějaký čas zdrželi, a pak po nebezpečné plavbě dorazili roku 1294 do residence velikého chána v Kambaleku. Mezitím však již chán Kubilai (1290) zemřel a na místě jeho přijal papežské posestvo jeho vnuk a nástupce Timur (1294—1307) s velikou radostí a poctami.
Hned v prvním roce se podařilo Janovi obrátit nestoriánského vasala chánova, krále v říši zvané Tenduk, západně od Pekingu, jenž by by1 přivedl veškeren svůj lid ke katolické víře, kdyby nebyl zahynul v boji již roku 1298. Nestoriáni kazili všemožně dílo misionářů františkánských, očerňujíce je ze všech možných zločinů, jako špiony, pod-vodníky, lupiče a vrahy, takže byli tito často v nebezpečí smrti. Ale konečně přece se podařilo přesvědčiti chána o nevině misionářů, takže tento jejich nepřátele pokutoval vypověděním ze země. Neustálé intriky a machinace nestoriánů přivedly františkánské misionáře k řeckým Alanům, kteří sloužili jako žoldnéři v Číně, ale byli od nestoriánů vyloučeni. Mnozí z těchto Alanů stali se katolíky a tvořili zakrátko oporu a ochránce nové misie. Jan de Monte Corvino zmiňuje se o nich v prvním listě z 8. července 1305, a čítá jejich počet na 6000. Neomezil se však jen na tyto, nýbrž s velikou pílí se při-učil řeči vigurské, a to v takové míře, že mohl přeložiti do vigurské řeči Nový Zákon a Žaltář, a tak mohl Mongolům hlásati evangelium v jejich mateřštině. Veliký chán dovolil mu kázati i v pohanských chrámech. Dominikánský misionář Jan de Cora, který asi v letech 1328 prodléval v Kambaleku, podává nám zprávu, že tamější pohané rádi poslouchali křestanská kázán! .2) Misie františkánské v těchto zemích nebyly bez plánu, jak se domníval B. Altaner,3) nýbrž naopak vidíme v nich starý idealistický plán sv. Františka. Jako kdysi si přál František, aby jeho bratří s kázáním a zpěvem na rtech procházeli celou zemí,4) tak to činili i misionáři jeho řadu v dalekých krajích pohanských v Asii, kde jednou z nejdůležitějších věcí, kterou si takřka připravují srdce pohanů, jest liturgický zpěv a slavné liturgické bohoslužby. Přicházejí předně do krajin cizích ve svém kajícím rouše, kterého nikdy neodkládají. Všecky obtížné ,cesty konají dle vzoru svého patriarchy bosi, vedou přísný asketický život, jenž jest jim všude nejlepším doporučením a výrazným kázáním -i tam, kde se ne-dostává slov. Nejprve se obracejí ke knížatům a k samému chánovi, jehož si snaží získati slavnou liturgií a zpěvem. Tak vypravuje blahoslavený Odorik ve svém »Itinerariu« o poctě, kterou projevili velikému chánovi. Bylo prý zvykem v těch krajích, že lidé při příchodu chánově vycházeli před domy a zapalovali na jeho počest ohně a pálili v nich vonná kadidla. Tu také františkánští misionáři, v jejichž průvodě by1 i Odorik, šli vstříc chánovi. Když se přibližovali k němu, položili kříž na jakési dřevo, takže bylo jej vidět. Pak Odorik držel v ruce kadidelnici, kterou si přinesl, a druzí položili do ní žhavé uhlí a kadidlo. Nato zanotovali hymnus »Veni Creator S'piritus« atd. A když takto zpívali, přiblížil se chán a po zpěvu dal si je zavolat. Podle tamějšího zvyku nikdo se nesměl přiblížiti k vozu chánovu, leč jen byl-li volán, kromě jeho tělesné stráže. Na jeho výzvu pak při-blížili se misionáři s pozdviženým křížem, a chán vzdal kříži i misionářům úctu sejmu-tím klobouku s hlavy. Nato misionáři, vloživše znovu incens do kadidelnice, chána okuřovali. Nejvíce se však dovídáme z listů Jana de Monte Corvino. Ve svém listě z S. ledna 1305 vypravuje, kterak dorazil v roce 1291 přes Persii do Indie, jak tam pokřtil okolo sta osob na různých místech a pak pokračoval v cestě do Kathay (Číny), království to mongolského císaře (který tehdy ovládal Čínu), jejž pozdravil jménem papežovým. Císař sice se neobrátil ke křesťanství, poněvadž, jak podotýká hned, byl již příliš zestárlý v modloslužbě,",) ale byl zato velmi křesťanskému náboženství přízniv a proká- 2) Leonard Lemmens: Geschichte der Franziskanermissionen, Miinster in W., 1929, str. 86. 3) Altaner B.: Die Dominikanermissionen des 18. Jahrhunderts, Habelschwerdt 1924, str. 234, 236 a násl. 4) Speculum perfectionis, vyd. P. Sabatier v Brit. society of franciscan studies vol. XIII, Manchester 1928, str. 289. 5) Sinica franciscana I, str. 492-493. (;) »...nimis inveteratus est in idololatria...« Tamt. 346. 84 | ||||
|