|
| ||||
| ||||
|
lích zpívali hodinky. Opět dosvědčuje, že veliký chán jest nejmocnějším panovníkem na světě, on pak má k němu vždy přístup jakožto papežský legát, jsa u něho ve veliké úctě a vážnosti. A jakkoli veliký ,chán mnoho chvalného slyšel o kurii římské i o stavu církve katolické, přece si přeje mnohem více viděti a věděti, žádaje si ještě zvláštní po-selství papežovo.
Často si dává císař volati misionáře se čtyřmi nebo šesti hochy do svého paláce, aby ho svým zpěvem duchovním potěšili. Dílo, začaté s tak slibnými začátky, bohužel trpělo nedostatkem pomocníků. Skoro celých deset let by1 Jan de Monte Corvino sám bez pomocníka. Teprve po desíti letech dostalo se mu pomocníka v Arnoldu z Kolína nad Rýnem r. 1303. Jak se ten dostal do Číny, není známo, poněvadž listy, zaslané Janem de Monte Corvino, nedostaly se na místo určení, a obecně se myslilo, že Jan již zemřel. První list jeho, který došel do Evropy, byl již jmenovaný z S. ledna 1305. Větší úspěch měli misionáři, vyslaní papežem Klimentem V. roku 1307. Téhož roku na zprávu Jana de Monte Corvino bylo založeno v Kambaleku arcibiskupství, jehož arcibiskupem se stal Jan »pro všechy duše v celé říši tatarské«. Ku pomoci mu bylo přiděleno hned sedm biskupů suffragánů, kteří Jana konsekrovali jménem papežovým a pak se rozešli po různých končinách rozsáhlé říše velikého chána a také do Indie. Pozdější papežský legát Jan Marignolli, který roku 1342—1346 prodléval v Číně, na-šel v Kambaleku krásnou katedrálu blízko císařského paláce a nádherné obydlí pro arcibiskupa. Vypravuje ve své zprávě také o jiných kostelích, jako na příklad v Zaitumu zaznamenává tři velmi krásné kostely. Podle jeho zprávy mají minorité v Kambaleku své obydlí a mnoho jiných překrásných kostelů se zvony na jiných místech. Všichni dostávají stravu a zaopatření od císaře. Uprostřed mezi Zaitumem a Kambalekem ukazuje nám zpráva blahosl. Odorika de Pordenone, jenž zůstal od r. 1322 do 1326 u Jana de Monte Corvino, františkánský klášter u císařského průplavu v Cansy, dnešním Hangkou, jež bylo tehdy vynikajícím obchodním městem. Po smrti zakladatele čínské misie Jana de Monte Corvino jmenoval papež Jan XXII. arcibiskupem opět františkána Mikuláše. Ale tento na cestě asi zemřel, poněvadž o něm již není zpráv. Papež Benedikt XII. pak jmenoval svým legátem Jana Marignolli-ho, jenž o své cestě a návratu napsal zprávu ,12) které jsme také použili k dopinění zajímavých zpráv Jana de Monte Corvino a bl. Odorika de Pordenone pra způsob františkánských misií pomocí liturgického zpěvu. (Pokračování). Dr AI. G®ta: Komorní marginalie k „Pražskému jaru” 1946. Velkolepé duševní symposion hudební krásy, jakého jsme byli po prvé účastni v osvobozené vlasti při příležitosti padesátého výročí České filharmonie v rozsahu přímo grandiosním, a jež pod názvem »Pražské jaro« i v budoucnosti má být symbolicky oživováno, a bylo dokumentováno formou mezinárodního hudebního festivalu, vnucuje nám menší úvahu o komorní hudbě reprodukční, které v jeho rámci poskytla pořadatelka místo více než čestné. Vrátíme-li se do historického střetu vrcholných zjevů českého komorního umění výkonného, kdy setkání dvou škol a systémů, representovaných Českým kvartetem a neméně slavným, ba v cizině převážně známým Ševčíkovým-Lhotským kvartetem, představovalo kulminační projev zejména českého umění houslového, musíme stanouti v úžasu nad rozmachem, jakým prošel vývoj komorního umění, nejintimnějšího úseku hudebního krásna, podávaného formami i prostředky co nejvýsostnějšími. Zejména v oboru specificky nejjemnějším — totiž reprodukce smyčcového kvarteta. Jaká to cesta od aristokratické uzavřenosti až k popularisaci co nejširší! Heroický zápas školy Bennewitzovy (České kvarteto) a Ševčíkovy (Ševčíkovo kvarteto), vyšedší z půdy naší staroslavné konservatoře pražské, hrál zde roli více než vynikající. Jemu lze děkovati za nečekaný vzrůst komorních sdružení a za přímo epochální vliv na vypěstění komorního smyslu hudebních vrstev českého národa, ale 12) Relatio fratris Johannis de Marignolli v Sinica franciscana I, str. 524-560. Srovn. o tom Leonard Lemmens: Geschichte etc, str. 90 a násl. 86 | ||||
|