|
| ||||
| ||||
|
i za rozšíření' slávy českého umění komorního v dosažitelné části kulturního tehdy světa celé Evropy (lze jen litovati, že obě tělesa shodou okolností nedostala se do Ameriky). A tak doba, v níž vznikaly obavy, že naše společenské a hospodářské poměry jsou neúnosné pro dva tak vynikající soubory, patří již minulosti, neboť dnešní události tyto námitky přece jen vyvrátily.
Jest dobře známo, že hlavně umělecká sdružení filharmonická poskytovala obzvláště možnost krystalisaci kvartetních souborů, jak toho jest konečně dokladem i vzor Ševčíkova-Lhotského kvarteta, vzniklého v době působení všech jeho členů u Varšavské filharmonie. Proto nepřekvapuje, že se s tímto zjevem setkáváme i u České filharmonie, z jejíhož lůna vzniklo těleso komorní, jedno z nejmladších, jež též na festivalu vystupovalo, totiž Smetanovo kvarteto. Orchestrální celek stojí na předělu mezi oblastí sólové virtuosity a zušlechtěným podřízením v komorní souhře kvarteta. iŤčast v orchestru mírní sólistický zápal, vzájemné sepětí moderní polyfonie v koordinaci vlastně sólově hrajících umělců nutí hru do cudného decrescenda, společná disciplina ve smyčcovém kvartetu staví výkon v jedinečné dílo křehké komorní zákonitosti, v němž musí dynamická orchestrálnost pojetí i bravurní výstřelek brilantní virtuosity ustoupiti do pozadí. Jisté tedy je, že připravují filharmonické sbory a orchestry divadelní a rozhlasové cestu ke komorním souborům. Proto i Česká filharmonie stává se nejen výchovnou složkou, ale i faktickou dobroditelkou komorního umění reprodukčního. To byla zajisté i jedna z příčin, že v okruhu jejího výročí rozvíjel se vlastně v menším měřítku i mezinárodní festival komorní hudby. Neboť — až na Nové české kvarteto — defilovala aspoň v původním rozvrhu téměř všechna smyčcová kvarteta, jež u nás máme. Nebyl-li někde slib dodržen (nevystoupilo Heuslerovo kvarteto, nekonalo se matinée Kvarteta Národního divadla — nepřijelo Grillerovo kvarteto z Londýna), pak toho byly příčinou okolnosti rázu technického, nebo snad nepředvídané překážky. Hlavní zájem soustředil se ovšem na ensembly zahraniční. Zejména na předválečné sdružení londýnské Griller String Quartet, jež již v roce 1938 — toto datum stavím zde úmyslně jako mezník dvou období — soutěžilo v Anglii v oboru komorní hudby, již znatelně se zvyšující reprodukční linie, s celou řadou sdružení, jako: International String Quartet, London String Quartet, abych se zmínil jen o důležitějších. Pro onemocnění jednoho z jeho členů hostovalo v Praze tedy těleso méně hodnotnější a také značně mladší : Aeolian Kvartet (Max Salpeter, Colin Sauer, Watson Forbes, John Moore). To byli jsme značně spokojeni s výkonem Calvet Quatuoru (Joseph Calvet, Jean Champeil, Maurice Husson, Manuel Recasens), ačkoliv i tento soubor nevystupoval v sestavě známé z r. 1938, neboť mimo prirnaria všechny ostatní hlasy (Dan. Guilevitch, Leon Pascal a Paul Maas) byly nahrazeny silami mladšími. Jestliže Aeolianovo kvarteto hrálo vlastně pod perspektivou světovosti obdivuhodného anglického hoboisty Leona Goossense sice pozoruhodně »v čisté hře a souhře, byt ovšem ne v tak zvukově kultivovaném umění, jak jsme tomu zvyklí u kvartetů třebas francouzských« (Svob. noviny), s námitkami proti »místnímu vybočení primisty« (Lid. demokracie), tak reprodukce Calvetova Quatuoru poměrně omlazeného byla »skutečným uměleckým triumfem souboru, který přednesl smyčcová kvarteta Debussyho, Ravela a Milhauda tak kouzelným způsobem po stránce zvukové, výrazové i stavebné, že koncert proměnil se v nádhernou pohádku, na kterou se nezapomíná« — jak napsal ve »Svob. novinách« dr. Dostál. Vyspělejší tradice komorní hudby francouzské, pěstované od dob Baillota, Maurina až po Lucien Capeta, tedy převažovala nad akademicky chladnějším pojetím mladší tradice anglické. Při tom nutno ještě připojiti, že obě sdružení proniklá národním enthusiasmem přednášela díla autorů svého národa. A také i komposičně Arnold Bax, kdysi jeden ze zakladatelů »Musical League« a obnovitelů hudební slávy Anglie, nemoh] svým melancholickým, trochu orientálně zbarveným kvintetem tak vzrušiti českou duši, jak tomu bylo u opojné něhy impressionismu Debussyho a féricky vzdušného Ravela. Vynikající interpretace Calvetova kvarteta dala se ovšem dobře změřiti i srovnáním s výkonem Hewittova kvarteta, jež se uvedlo v Praze a dva měsíce dříve skoro týmž programem. Posledně jmenovaný soubor, vzniklý z proslulého kdysi Capetova kvarteta, 87 | ||||
|