|
| ||||
| ||||
|
doucnosti kláštera. Nikdo nebyl lépe uzpůsoben, aby zavdal, podnět k obnově porušeného a okleštěného chorálu, který má přece tak důležitou úlohu při liturgii.
Než promluvíme o prvních solesmenskýhh vydáních, zmiňme se o stavu chorálních knih před nimi. Používalo se nejvíce vydání medicejského z r. 1614-15, ale nechyběly již hlasy, které mu právem vytýkaly, že se neshoduje se starobylou tradicí; ovšem jednotliví pračovníci, byť měli sebelepší úmysly, nebyli s to, aby zvládli nadlidský úkol .podati správnou versi porušených zpěvů. K rozřešení notace v nejstarších knihách při-spělo (r. 1847) objevení slavného manuskriptu montpellierského, v němž se setkávala notace neumatická s abecední, a pro zjištění prvotní tradice měl veliký význam nález rukopisu svatohavelského (r. 1848), který je jeden z nejstarších, jaké vůbec máme. Bylo však třeba srovnávati mnoho manuskriptů, aby se dospělo k původnímu znění po-dle zásady, stanovené domem Guérangerem v jeho »Institutions liturgiques« : »Když veliký počet památek z rozličných dob a zemí se shoduje na nějaké versi, lze tvrditi, že jsme nalezli správnou chorální větu.« Největší nesnází bylo nalézti schopné dělníky na tak zdlouhavou a odpovědnou práci. Solesmenský opat jí pověří své mnichy. První, kdo se pině odevzdal tomuto úkolu, byl dom Jausions, jemuž ovšem byla při-dělena řada spolupracovníků. Jezdí tedy do význačných knihoven Francie a pořizuje si kopie rukopisů. Vše se výborně daří, když tu jeho předčasná smrt (r. 1870) rázem za-staví jeho úspěšnou činnost. Na štěstí byl tu velmi schopný pokračovatel, totiž dom Josef Pothier, jenž záhy poznal neporovnatelnou cenu rukopisů svatohavelských, které pak byly základem k rekonstituci původního znění. Vědecké výsledky prací doma Jausionse a doma Pothiera jsou shrnuty v jakémsi memorandu, jež podali opatu Guérangerovi a jež s jeho doplňky vyšlo pad názvem Gregoriánské melodie (1880). V této knize jsou řešeny všecky otázky, týkající se chorálu, a nejsou-li definitivně dořešeny, tož tu je aspoň naznačena cesta k jich vyjasnění. Co se týče výsledků praktických, již r. 1866 byly připraveny graduál i antifonář, ale moudrý dom Guéranger raději počkal, než by byl vydal na veřejnost dílo nedozrálé. Dom Pothier pokračoval. ve srovnávání manuskriptů, takže vyšel graduál až r. 1883 a antifonář teprve r. 1891. Pohříchu nesetkaly se tyto knihy s porozuměním, jakého by si byly zasloužily, a narazily na odpor řezenského vydavatele Pusteta, který si osoboval monopol ve vydávání oficiálních knih chrámového zpěvu. Jakmile však vypršela lhůta tohoto privilegia, papež Pius X. vydává své Motu proprio, jež dává úpině za pravdu reformě solesmenské. Než však, dochází k tomuto konečnému vítězství, nový obhájce solesmenského vydání, dom Ondřej Mocquereau, pojme záměr usnadniti komukoliv studium rukopisů tím, že začne vydávati Hudební paleografii, sbírku to ofotografovaných manuskriptů z doby, kdy byly chorální melodie stylově nejvytříbenější. Nejprve vydán svatohavelský rukopis č. 339, když však se útoky z Řezna ještě stupňovaly, rozhodl se vydavatel dokázati svou thesi na jednom jediném graduálu »Justus ut palma«, pomocí dvou set manuskriptů ze všech zemí a ze všech dob od 9. století až do století 16. Přecházeje pak z obhajoby k útoku dokázal, jakou slátaninou bylo medicejské vydání, jež právě reprodukovalo Pustetovo nakladatelství. Po této bojovné episodě bylo pokračováno v souvislém vydávání, a vyšlo tak pět úpiných graduálů a antifonářů. Aby si opatřil nejhodnotnější materiál, musil dom Mocquereau podnikati vědecké cesty a pomocí dopisovatelů shromažďovati kopie manuskriptů z celé Evropy; tím však přicházel i na mnohé nedokonalosti předchozích solesmenských vydání. To mělo za následek nové vydání usuálu, v němž byl vzat zřetel k posledním výzkumům. Když pak Pius X, rozhodl r. 1904, že budou vydány nové oficiální knihy gregoriánského chorálu, svěřil redakci těchto knih solesmenským. Přes 2000 zpěvů bylo prostě přejato ze zmíněného 2. vydání usuálu a předsedou mezinárodní komise, jež se zúčastnila přípravných prati, byl opět solesmenský mnich dom Josef Pothier. Ze všech objevů, za něž dlužíme solesmenskému opatství, je nejzávažnější objev pravého rytmu. gregoriánského chorálu. Rytmus má pro hudbu tutéž důležitost jako tep srdce pro lidské tělo : zrychlíme-li nebo zpomalíme-li svévolně rytmus, vzniká táž ne-volnost, jako když srdce onemocní a bije nepravidelně. Ale elementární rytmus lidského srdce, při němž se skoro pravidelně střídá vzmach a uklidnění, není jediným rytmickým projevem naší tělesné činnosti, jež může býti velmi složitá a mnohotvará, přece však 102 | ||||
|