|
| ||||
| ||||
|
houslí a varhan (1926), »Vánoční zpěv« pro altové sólo a varhany. Současně se vy-víjejí menší církevní sborové skladby: »Veni sancte Spiritus«, »Terra tremuit«, »Confirma hoc Deus«, »O salutaris Hostia« — motetta, až na ono prvé, s průvodem varhan. Jsou to skladby materiálově průhledné, ukazující však technickou zdatnost; jeví se býti pokračováním technického souboru složek asi tak školy Steckerovy, jak jsem si zvykl pojmenovávati stoupence a žáky prof. Karla Steckra (Picka, Tregler, Winter etc.). Následují nejnovější motetta: »Tui sunt coeli«, »In die resurrectionis«, »Ego dixi Domine«, »In die vocís tuae«, »Oculi omnium«, »Sacerdotes Domini«, »Benedicam Dominum«, »Protector noster«, »Sacerdotes Domini« (1944), sbory dvou- až čtyřhlasé, smíšené, mužské, ženské, se sóli i bez nich — vesměs s průvodem varhan. Jsou vzorně technicky vybaveny, soubor složek i jejich detaily ukazují se jako velmi živé, až průbojné, rozhodně působivé, což platí o jejich svěží melodice i harmonii, které jsou nové, o rytmice, která nechce býti klidnou, ale hlavně o polyfonii, jež proniká kresebnou za-jímavostí. Je viděti, že skladatel dovede promýšleti svérázně, v prvé řadě zevní formu svých skladeb; přitom je jeho tvorebný projev nadán pozoruhodnou hutností, nikoli však přepiněností; je vždycky možno znamenat vnitřní myšlenku, není neujasněnosti. Nebylo ani třeba zjišťovati, že skladatel je přímým žákem Novákovým : již z celé skladební struktury dá se tato skutečnost vytušit, jako zase možno usouditi, že na způsob volby prostředků projevových a jich usměrnění má se stanoviska praxe vliv druhý Vedralův učitel — Jaroslav Křička; vedle toho dá se také pozorovati i praxe, získaná žkušenostmi na kůru — vizme jenom onen šťastně řešený vztah mezi vokálními tělesy a varhanovým průvodem, který z nich vychází; průvod je však dále propracován, čímž houstne a nabývá i jisté samostatnosti projevové.
Řada uvedených motett dovede k sobě připoutati hlavně způsobem prožitku, který může vytušiti (ve spoji se zjištěným technickým předpokladem) vlastní význam, myšlenkový základ skladby. Není třeba sahati hned k motettům většího rozpětí, jaké vy-kazují motetta nejnovější. Dostačí promysliti takové »Ave Maria« pro alt a varhany. Z jednoduché skladby dá se hodně vykřesati. Hraješ si ji se zpěvačkou, která vnikla do duše církevní hudby, dostačí strohý pokyn a jaká krása vyplyne z přednesu. I tyto malé věci zaslouží pro svou hodnotu, aby byly zpívány a hrány. Ukazují ve způsobu prožitku projevovou hloubku a ryzí církevnost výrazu. Plnou hodnotu skladatelova prožitku najdeme v jeho posledních motettech. Tak třeba v graduale »Tui sunt coeli«. Opět jeden ze vzácnějších případů, který nenapodobuje vůbec žádný z oněch starších slohů, považovaných za jedině schopné vyjadřovati náladu vánoc. Skladatel se cítí i ve své novější hudbě dosti silným, aby tento úkol napinil. Jeho motetto je vzácně pro-tepleno radostí nad zrozením božského Dítěte a dává této náladě výraz složitější, ale dokonale vzrušný. A opět jiné motetto: »Alleluja. In die resurrectionis«; šťastně vyřešil tu skladatel velkonoční náladu, pozorně vysledoval svou hudbou text; jestliže v jiných motettech bylo to rozjímání, v němž vedl svůj myšlenkový chod, je to v daném případě vypravování půvabného velkonočního textu: »Po osmi dnech, any dveře byly zavřeny, stanul Kristus uprostřed svých učedníků a pravil: „Pokoj vám!"«. Vedralovi hluboce zní v náboženském vznícení lyrika i tato ryzí epika, a při tom jasně se vykazuje postavení skladatelovo k textu i tam, kde rozjímá, i tam, kde vypravuje a nadto: ostře a nejvýš vhodně se odlišuje ovzduší vánoc od velikonočního. Někdejší způsob výrazu, původní a ryze český, jak ho razil. ve svých motettech zakladatel této novodobé formy u nás, F. Z. Skuherský, nalezl následovníky v Jos. Foerstrovi, Sychrovi a ve Steckrovi, který tu skvěle pokračoval; po Pickovi, Wintrovi, Kubátovi, Hromádkovi, Vachovi, Říhovském vystoupil J. B. Foerster, aby uvedl Skuherského a Steckrovo české motetto do nových cest, na nichž nebo aspoň v blízkosti jich pohybovali se dále J. Ev. Zelinka ml„ Vilém Blažek, Halouzka, Blatný, Svoboda, Kubenka a mezi nimi Karel Vedral, právě poslednímu zvláště blízký. »Missa solemnis« pro sóli, smíšený sbor a varhany (1938). Co uvedeno o posledních motettech, platí po technické stránce obdobně i o této mši. Novákovsky výchovný směr je tu zřejmě znatelný, při čemž výběr projevových prostředků určitých kvalit patrně se tu děje samostatně, poněvadž v tomto směru žák od svého učitele poučení nemohl se 104 | ||||
|