|
| ||||
| ||||
|
zmírnění, přitlumení projevu, jehož důsledkem je, že skladbě dostává se zvláštního zjemnělého, vysoce spirituálního tónu. Snad tu působila skutečnost, že skladba je míněna také pro ženský sbor — jistě však působilo i úsilí zahloubati se intensivněji do látky textové, ustoupiti poněkud od zdůrazňování možností, jež skýtala ryze hymnická místa (hlavní části Gloria, »Et resurrexit« a závěr Creda, Sanctus), za to tím niterněji prokresliti partie ryzí meditativní základny (Kyrie, Benedictus, Agnus). »Missa solemnis« — prožitkově chápána — ještě se spíše sklání k romantismu naší obrozené církevní hudby; tato mše zase lne spíše k církevnímu expressionismu a to již svou vnější formou, v níž se uplatňují atonalita, rozviněný rytmus, melodika v rozrušných tvarech, jako harmonie. To vše ovšem přizpůsobováno výrazové objektivitě v té po-době, jak ji žádá církevní hudba.
A na konec; má-li býti vyjádřena ona vnitřní základní myšlenka, jež vyživuje každé Vedralovo dílo, spájí všechny složky výrazové i významové; je tu snaha zpodobiti liturgické texty tak, aby hudba vyznívala v piné shodě s nimi a to v tónu, který odpovídá novému, až dnešnímu hudebnímu cítění; při tom vlastní vnitřní tvar hudby určuje zřetel k účelovosti církevní hudby, jenž je dán přímým spojením s ovzduším oltáře a s představami, jež vyvolává obřad u něho. Jaroslav Dušek: Stanislav Mach, jeho církevní, duchovní i světská hudba. Dne 4. září t. r. dožil se čtyřiceti let cyrilský pracovník, ředitel kůru a hudební skla-datel Stanislav Mach. Poznal jsem jej blíže před patnácti lety, kdy v Jilemnici — ve svém rodišti, zakládal Farní Jednotu Cyrilskou. Poznal jsem v něm skutečný hudební talent — jest totiž obdařen od Pána Boha nejcennějším darem pro muzikanta — hudebním absolutním sluchem. Stanislav Mach narodil se 4. září 1906 v Jilemnici. Již od útlého dětství jevil živý zájem o hudbu. Maminka dala mu základ: ráda prozpěvovala české písně duchovní, zrána »Minula noční hodina«, při práci nějakou mešní a odpoledne písně národní a znárodnělé, vlastenecké. Jilemnický kostelíček pak byl prostředím, kde dopřáno mu v mladistvém věku poslechnouti si mše Horákovy, Škroupovy, Schópfovy a j. — byly to samozřejmě mše figurální, při nichž hudebníci poutali jeho pozornost. Zvláště při půl-noční rozezvučely se všechny struny k oslavě Božího Dětátka — dodnes vzpomíná Stanislav Mach rád na zpívané invitatorium »Kristus narodil se nám« právě tak, jako na skladbu svého učitele Gustava Zelinky »Hodinky o Vzkříšení«. Od dvanácti let se účastní činně práce na kůru, rozmnoživ řadu hudebníků. V takovém prostředí samozřejmě vznikla touha státi se dokonalým hudebníkem. Věnoval se proto studiu hudby na městské škole v Pardubicích, a po složení státních zkoušek působil jako učitel hudby ve svém rodišti. V Jilemnici byla v té době ředitelem kůru sl. Gabriela Kubánková, již Stanislav Mach pojal později za manželku a tak byla založena nová »muzikantská rodina«. Nevím ovšem, je-li dobrá harmonie, kdy manželka diriguje a manžel sedí za varhanami. To bylo tehdy v Jilemnici, nevím, jak to chodí dnes v Čáslavi! Doufám, že dobře, nebo nepodřídí-li se varhany dirigentovi, musí se podříditi dirigent varhanám! V Jilemnici pak oba manželé svorně spolupracovali na poli hudebním nejen na kůru, ale i v pěveckých spolcích. Kůr však zůstal místem, kam se upínala jejich srdce. Stanislav Mach poznal záhy, že je třeba na kůr chrámový vnésti jiného ducha. Seznal ideje cyrilské a dobře postřehl, že chrám jest něco zcela jiného, nežli koncertní síň. Začal poznenáhlu měniti program nacvičených skladeb, i když pt. dámy i páni neměli zprvu pochopení pro změnu dlouholeté tradice. Byla to Říhovského »Missa Loretta«, která začala hudební reformu na jilemnickém kůru. Každoročně po osm let uspořádal v kostele t. zv. »Duchovní koncert« — jak tyto produkce nazýval — ale pozor, aby toho nebylo zneužito — přiznává sám, že to byl jen název, neboť každá produkce končila hymnem »Pange lingua« a svátostným po- 107 | ||||
|