|
| ||||
| ||||
|
89. Radostná novina op. 84a. Šestnáct nejoblíbenějších koled pro klavír. (1. Radostnou novinu. — 2. Pásli ovce Valaši. — 3. Slyšte, slyšte. — 4, Tichá noc. — 5. Štěstí, zdravf. — 6. Nesem vám noviny. — 7. Vzhůru, bratří! — 8. Žežulka. — 9. Ráda bych k Betlemu. — 10. Veselé vánoční hody. — 11. Půjdem spolu. — 12. Tedy poženem. — 13. Chtíc, aby spal. — 14. Slyšela jsem v Betlemě. — 15. Pochválen bu(f Ježíš Kristus. — 16. Narodil se Kristus Pán.) CTprava též pro 1—2 housle s pr&v. klavíru. Vydal Lad. Hnyk, Hradec Král.
90. Koledy pro nejmenší pianisty op. 85a. (Narodil se Kristus Pán. — Nesem vám noviny. — Tichá noc. — Jak jsi krásné, Jezulátko!) Vydal L. Hnyk, Hradec Král. 91. V duchu národním op. 89. Polka pro klavír pro 30 prstů. Vydal Lad. Hnyk, Hradec Král. 92. Furiant op. 97. Tanec pro klavír na 4 ruce. V tisku naklad. Lad. Hnyk, Hradec Král. 93. Nálady op. 109. Pět skladeb pro střednf stupeň. (1. Elegie. 2. Humoreska, 3. Barkarola. 4. Scherzo. 5. Preludium a fugetta.) V tisku naklad. Lad. Hnyk. 94. Ukolébavka a dudácká op. 113. Pieca pro klavír na dvě ruce. Rukopis. F. Různé. 95. Pod dubem op. 15. Koncertní polka pro fagot s průvodem klavíru neb orchestru. V tisku nakladat. Lad. Hnyk, Hradec Král. 96. Slavnostní ouvertura pro orchestr op. 31. V tisku nakladatelství Leopold, Praha XII. 97. Variace na píseň »Sil jsem proso« pro fagot a orchestr op. 40. V tisku nakl. Leopold, Praha XII. 98. Dva smuteční pochody op. 41, pro dechovou hudbu. Vydal Lad. Hnyk. 99. Dva pochody pro dechovou hudbu op. 50. Vydal vlastnfm nákladem. 100. Koncertní mazurka pro fagot s průvodem klavíru (orchestru) op. 78. V tisku nakladat. Lad. Hnyk, Hradec Král. Dr Jan Vyskočil: K dějinám františkánského církevního zpěvu a hudby. (Část další.) Po ustanovení kapitoly pisanské z roku 1263 nemáme již v XIII. století dalších zpráv o zvláštních liturgických předpisech františkánského zpěvu a hudby, jež by se týkaly celého řádu. Ustanovení pozdější z kapitoly ve Štrasburku r. 1282 a pařížské kapitoly v roce 1292 týkají se sice celého řádu, ale nejsou v nich nějaká zvláštní směrodatná ustanovení o zpěvu a hudbě, nýbrž týkají se jen povinnosti návštěvy chóru a votivní mše o Panně Marii v sobotu. Zato nám však objasňuje tu dobu ustanovení z provinciální kapitoly ve Francii. Jsou to tak zvaná Statecta provinciae Aquitaniae. Poněvadž však každá františkánská provincie řádová je jakousi miniaturou celého řádu a její život a zařízení jsou nám jakýmsi zrcadlem, v němž možno pozorovati a souditi na život celého řádu, může nám být tento dokument zajištěným svědectvím, že jistě aspoň něco podobného bylo v řádě i jinde a tudíž i u nás. Hned uslyšíme důvod, proč to možno říci o životě františkánském a o jeho zařízeních zvláště u nás, zejména začátkem sto-letí XIV. Při tehdejším středověkém universalismu vůbec a zvláště světové orientaci, jakou měl jmenovitě řád františkánský, možno se značnou pravděpodobností, ne-li s bezpečností souditi na podobné zařízení i v jiných provinciích a po případě v celém řádě. Vždyť to, co se nám zachovalo z tehdejších dob o celém řádě, jsou přece jen trosky. Umění, jež vlastně jmenovitě až do konce XIII. staletí bylo výhradně církevním, neslo se směrem velikého systému vrcholné scholastiky, oživováno jsouc radostnou na-dějí, která vyvolala na křestanském západě křižácké výpravy. Pořádající rozum, který zářil z velikých děl, jež obsahovala veškero vědění slavných filosofů a theologů scholastických, udržoval fantasii a všecky ostatní schopnosti lidské v předepsany'ch mezích a dovoloval jim v theologických otázkách a tajemstvích víry jen symbolický výraz, jemuž nescházelo sice na hloubce, ale přece nebyl přístupný obecnému lidu. Pocit vznešené vlády království Božího na zemi, jež podle přesvědčení tehdejšího světa byla trvalá, povznesený pohled vroucně zbožných duchů k trůnu Božímu v nebi, to vše dalo podnět umění, aby oslavovalo dobrotu a lásku Boží a slávu jeho církve na zemi. Hlasatelé pokání z řádů františkánského i dominikánského, kteří se tehda nacházeli skoro ve všech větších městech, snažili se ještě blíže a bezprostředněji vésti duše křesťanské k nebesky zjeveným pravdám ze shonu všedního života tím způsobem, že nedbali tolik na rozumové chápání a vysvětlování, jako spíše na srdce a cit svých posluchačů, jak to ostatně tak dojemným způsobem dovedl světec z Assisi a jeho první druhové. Proto symbolika vlivem těchto i pozdějších kazatelů z obou žebravých řádů ustupovala a s ní 111 | ||||
|