|
| ||||
| ||||
|
i rozumové výklady, a k uplatnění přicházel více cit a srdce. Lid se sbližuje se Spasitelem svým po lidsku, vidí a oceňuje jeho obět, kterou svým člověčenstvím přinesl za lidstvo, pozoruje a vnímá citově jeho ponížení v 'jesličkách, kde odpočívá jako dítko, a na kříži, kde trpí v bolestech, a lid provází jeho utrpení pláčem. Tomu pomáhá umění zpěvem a hudbou spolu s mimickým doprovodem živých scén z nejdojemnějších událostí ze života Spasitelova. Umění stává se místo dřívější symboliky více realistickým a názorně didaktickým. Chce mluviti spíše k srdci nežli k rozumu, a dospívá přirozeně k tomu, že velká synthesa života ve víře více ustupuje před jednotlivými obrazy, v nichž je snaha po názornosti a nezřídka se touto názorností stírá i posvátnost a vznešenost tajemství představovaného.l)
Zbožnost zpěvem a hudbou se pěstuje nikoliv již podle daných předpisů církevních, nýbrž obírá se prostředky, které se lidu zamlouvají. Jako dosud byl liturgický zpěv společným majetkem celého křesťanstva, tak nyní hudba a zpěv přestává býti církevním, jsa výtvorem umělce, který se snaží dokázat, co dovede vytvořit nového, oso-bitého, individuálního.2) S individuálností osobní dostavuje se do umění také individualita národní, jež hoví citu a dojmům posluchačů, a snaží se tím, že chce vystihnout více cit než pravdu, získati lid a pěstovati jeho zbožnost. Tím se ovšem porušuje stará jednotnost hudby a zpěvu a ze zpěvu pevného, cantus firmus stává se zpěv lomený, cantus fractus, zpěv umělý; a poněvadž je to výtvor často umělce neznámého, stává se zpěvem lidovým. Tím jest ovšem dána již podmínka, takřka je vysloveno první slovo jmenovitě začátkem XIV. století k lidovému umění zvláště zpěvnému a hudebnímu, a tím také k lidové mystice. V této duchovní pohodě daří se vzrůstu ještě jiného umění, které právě této době děkuje za své první květy, totiž umění mimického, divadelního. Nejstarší duchovní divadlo se připínalo, ba vlastně se zrodilo jakožto lidové rozvedení velikých tajemství víry o slavnostech vánočních a velikonočních. Než postupem času se ponenáhlu projevovalo již takovým způsobem, že jeho provádění se na posvátné půdě kostelní stalo ne-možným. Burleskní a komické výjevy, které o slavnostech, jmenovitě velikonočních, prováděny jako risus paschales — velikonoční smích — jmenovitě potulnými kleriky nebo zpěváky i bez zvláštního svěcení, znesvěcovaly posvátnost vznešených tajemství, znesvěcovaly i posvátné místo, ale lidu se líbily. S prováděním jejich souvisela i recitace nebo zpěv veršů, již ne zcela latinských, ačkoliv sborově se ještě zpívalo nebo recitovalo latinsky. Brzy nato, jmenovitě v krajích severních, nastupuje píseň v řeči lidové. Tak se objevují první pašijové hry v Německu, při nichž se ještě opakují staré latinské texty, již v století XIII. U nás pak se objevují pašijové hry až ve století XIV., a to nejprve v tak zvaných hrách svatojirských, jež se zachovaly v liturgických knihách svatojírského kláštera na Hradčanech.3) Jako v milostných písních se projevují v této době značnou měrou vlivy francouzské, tak je tomu i v duchovních a dramatických skladbách. Jako je známý Vilém de Machaut básníkem, pěvcem a hudebníkem na dvoře krále Jana Lucemburského, a s nímž se potuluje s radostí po celé Evropě a zastává i službu královského sekretáře, tak i v duchovním dramatu českém převládá duch hudby a zpěvu francouzského původu, není-li dokonce úpiným jeho převodem v českém rouše, jako je tomu ve velikonoční hře, známé pod názvem »Mastičkáře« a »Pláče tří Marií«. Hudba francouzská, jejímž představitelem byl na konci XIII. století Adam de la Hale a ve XIV. Vilém de Machaut, měla mimo to tu význačnou vlastnost před hudbou německou, že německá měla více ráz liturgický, církevní, kdežto francouzská, a to již od prvních troubadourů, měla více ráz lidový,4) a tím se stávala líbivější a hlouběji se zakořenila, nežli německá. Proti této vině umělých skladeb, valící se do chrámových místností, povstává při-rozeně v církevních kruzích záhy reakce. I v řádě františkánském, kde byl odedávna zdůrazňován i pěstován liturgický zpěv římského způsobu, ozývá se rozhodný odpor z oficiálních kruhů, které chrání čistotu chorálního, církevního zpěvu a hudby. Již v století XIII., nejspíše již na sklonku jeho, právě ve stanovách řádové provincie té země, odkud si zakrátko razila k nám cestu umělá píseň a pak také duchovní dramatické skladby, ozývá se rozhodný odpor. Jsou to již vzpomenuté stanovy provincie akvitánské ve Francii, v nichž se patrně již po vícekráte nařizuje, že při bohoslužebném officiu má se zachovávati rubrika a zpěv římské církve. Nač toto nařízení, které jsme 112 | ||||
|