|
| ||||
| ||||
|
krývá řadu alikvotních tónů a zbavuje hlas jeho barvy. Vzhledem k barokním skladbám ovšem je třeba říci, že většina mší a motett, komponovaných v druhé polovici 19. století, je liturgičtější než kostelní hudba z 18. století, ač zase dlužno uznati, že co do stylu jsou barokní skladby ucelenější než literatura pozdější.« A dále: »...je
tu možnost... psáti a provozovati nové skladby, jež by byly liturgičtější než barokní chrámová hudba, ale i stylově jednotnější a vybranějšího vkusu než tvorba, která vy-šla z ceciliánské reformy.« O. A. Tichý není spokojen s naší obnovenou církevní hudbou; přeje si: »Bylo by jen vítat, kdyby se naši přední mistři předstihovali v komponování dobré liturgické hudby, kterou by potom národ mohl položiti na oltář jako hold všeho českého lidu.« Rozebral jsem podrobněji práci O. A. Tichého v »Našinci« č. 31 z 6. února 1941, poukázal k tomu, že jmenovaní autoři stáli se svými skladbami na výši světové produkce vedle skladeb z oboru církevní hudby Antonína Dvořáka. Ve svých následujících kritikách nebyl Tichý úpině nakloněn mši J. B. Foerstrově »in hon. SS. Trinitatis« ; u Steckrovy mše »solemnis« mu vadil její romantismus. A tak se mi vyjasňovalo, že spis O. A. Tichého »O dobrou hudbu církevní« vůbec neměl býti prací hudebně-historickoú, nýbrž že autor mínil v něm hlavně vytyčiti a hájiti nové požadavky pro další vývoj naší církevní hudby, a to se stanoviska francouzské církevní hudby. S tohoto hlediska posuzoval Tichý i naši reformovanou hudbu církevní. To byl postup hudebního kritika, který podle postulátů své doby, tedy jednostranně, hodnotí umělecká díla; nikoli postup hudebního historika. Tichým vyslovené požadavky pro novou re-formu naší církevní hudby neměly ozvěny. :11. Církevní skladatel. Návrat k chorálu a k palestrinské hudbě — to jsou pro skladatele vyslovené maximy pro skl.adání církevní hudby. Nezodpověděnou zůstává otázka, jak se zachová autor k novým výrazovým hudebním prostředkům, které úpině přecházeti nemůže, ne-chce-li prostě napodobovati staré skladby, což by nutně vyznělo neumělecky. V pod-statě jde o otázku stylu církevní hudby, otázku, jak chce skladatel navenek i dovnitř ztvárňovati svou uměleckou vůli. Narazíme-li na tuto věc, ozývají se nám ihned otázky další, jak skladatel míní zpodobovati i vnitřní formu svého výrazu, zejména jak chce zachytiti slovní náplň svých církevních prací. U O. A. Tichého možno tu navazovat na to, že všeobecným pramenem pro vznik umělecké vůle je jeho ustálený, neměnný postoj ke světu a životu, jenž je u něho dán náboženskou zkušeností té hloubky a šíře, jaké shledáváme pořídku. Téměř každá práce O. A. Tichého je prosycena podivuhodně silnou vírou v Boha, podivuhodně hlubokou znalostí katolických dogmat; pro to nalézáme vysvětlení již v prosté skutečnosti, že ve Francii žil v úzkém styku s katolickým literárním životem (s rodinou katolického spisovatele Leona Bloye je v úzkém svazku příbuzenském). Doma stává se po svém školení spolupracovníkem Josefa Floriana ve Staré Říši, kde může pro upřímnost, všestrannost a podivuhodnou hloubku života, tráveného v theologickém a uměleckém ovzduší, získávati nejvzácnější představy, které oplodňují jistě význačně ono myšlenkové prostředí, které vy-tváří podmínky pro vznik jeho tvorebné vůle. Pohostinný dům Florianův, v němž je vzácná pohoda pro vnitřní ukázněný život, v němž mohlo se tvořiti jedinečné ovzduší pro vznik nejhlubších náboženských úvah, tento dům právě měl jistě nejlepší podmínky, aby žilo se v něm v nejčistším a přísném náboženském duchu. Proto možno se piným právem domnívati, že hlavní podmínkou pro vznik církevní skladby bylo u Tichého vždycky úsílí, projeviti se v piném oproštění ode všeho světského rmutu, odtud snaha přikloniti se k oněm jedinečným vzorům katolicity v církevní hudbě, jimž v čistotě církevnosti placet dávaly věky. Proto až úzkostlivě— zejména v prvých pracích — vybírá si O. A. Tichý projevové prostředky, proto setrvává tu u starých klasiků, proto zásadně se staví proti dosavadnímu způsobu, jakým brala se k roku 1920 naše církevní hudba. Vezměme si z počátečních prací takové motetto »Tu es Petrus« za příklad. Po slavném motettu »Tu es Petrus«, jak je skládal Fr. Liszt ve svém »Christu« (Tichý nepřeje romantikům!), je jistě těžko komponovati na týž text. O. A. Tichý se toho odvážil. I jeho motetto má masivní thematickou základnu, jak jí žádá zhudebnění textu. Ale je zcela oproštěno onoho rozmáchlého, velmi zjed- 2 | ||||
|