|
| ||||
| ||||
|
nodušeného vrhu, obvyklého u Liszta, jímž skladatel kdysi ohromoval. Tichý skládá svou myšlenku do kontrapunktického zvýraznění; jeho myšlenky, nesené touto for-mou, působí tu průrazně, jsou piny veleby i přes svou melodickou i rytmickou strohost — ideální zrovna souzvuk hudby se slovní podstatou; přitom harmonicky motetto zní svěže, a jeho varhanní průvod, diskretní opora sboru, aspoň místem nenápadně situaci jemně přibarví. Zadívejme se dále do českého motetta »Otče náš« a »Pozdravení andělské« pro tenor a varhany. Jistě z hloubky promyšlená skladba a jako ta prvá na prvý pohled svérázná, podivuliodně vážná (odlehlá od dosavadních našich novějších církevních sólistických skladeb), průrazně ryzí církevnosti. A jeho »Missa in hon. seti Aloysii« (1929) — vzácný, zase nejvýš vážný a přece zase ne bezbarvý pokus pro nový výraz v církevní hudbě: je to ryzí církevní lyrika podle vzoru starých, k nimž se skladatel zřejmě přiblížil, ale ze svého tolik přidal, že mu vyrostla hudba vzácné příchuti archaismu, ale přece harmonicky zase do té míry nově prožívaná, že nelze upříti tvorebné umocnění; ale zároveň si uvědomujeme, že skladatelova zbožnost tu usměrňovala volbu projevových prostředků i je-jich ztvárnění — hudba opravdu přísné církevnosti. Je tu skladba, která odpovídá slohovým předpokladům, které si skladatel upravil podle francouzského stanoviska, je tu hudba, která svým přístupem do slohového prostředí starých dovedla prokázati, že je možná tato hudba tradiční, když do tohoto prostředí vstupuje skladatelský talent. Je to jiná palestrinská hudba, nežli v jaké začínala obnova církevní hudby u nás.
A nyní mohu přejíti k řadě motett, jež Tichý napsal roku 1944—45. Jsou tu nejprve: Offertorium »Perfice gressus meos« na 6. neděli po sv. Duchu, pak motetta na svátek sv. Václava »Beatus vir« a »Gloria et honore«. Tato motetta přesvědčivě dokládají, jak skladatel přes rozhodnou zdrženlivost výrazovou (vyjádřeno vzhledem k současné hudbě jiných našich skladatelů) hledí vyjadřovati smysl slovního motettového podkladu, a jak se mu to daří. Provanuty jsou tyto skladby jasně ryzí výrazovou objektivitou: osobnost skladatelova ustupuje do pozadí; ona hnutí mysli, jež by měla jen vzdáleny styk se zemským vzduchem, tu nejsou, a umělecká vůle je tu zvládána hlubokou náboženskou zkušeností, jak o ní bylo psáno. K těmto skladbám druží se jiné offertorium »Perfice gressus meos« v obdobném slohu; v něm je opět zdůrazněno polyfonní vedení hlasů, jež silně působí; uvědomělý tradicionalista — tak by se dal vyjádřit u Tichého postoj k církevní hudbě vzhledem k těmto motettům — prozatímní kvalifikace. Z dalších prací Tichého zajímají motetta po sv. Duchu — měl jsem nepřímý vztah k volbě látky, upozornil jsem skladatele na krásu textů motett z této doby církevního roku, navrhl mu některé a skladatel sžil se s látkou a prokomponoval ji; myslím, že byl texty cele zaujat; aspoň výsledek jeho práce mě tu svrchovaně překvapil. Proberu je příkladmo: offertorium »Ad te levavi« (X. neděle) z roku 1945. Text je tu hudebně promyšlen pečlivě i oddaně s piným porozuměním; a dá se vypozorovati, že technické možnosti proti předchozím skladbám jsou tu rozmnožovány o novější výrazové složky, zejména v závěru; vytváří se motetto vzácného církevního zabarvení, ne zašedlé, ale přece jenom zvážnělé barvy, s jistým dramatickým odstíněním; vždyt právě v kadenci je skvělý, rozzářený obrat: »qui te exspectant« — skladatelem, šEastně zachycený. Volný projev skladatelův se tu rozšiřuje, uvolňuje, je napájen již více z toho, co je skladateli vlastního, nabývá více svérázné barvy, skladatel se již vzdaluje od svého vzoru, zejména také ve vnitřní formě svého výrazu. Offertorium »Exaltabo Te, Domine« (na XI. neděli po sv. Duchu). Skladatel vyvažuje mnoho z textové nádhery svým promyslem, nebot' jeho prožitek je pině vyčerpávající; platí zejména o prvé polovině skladby, kde se skladatel jemně zamýšlí a kde nesou jeho myšlenku sbor i varhanní průvod, který je veden ne se sborem, ale padle něho, jako protějšek sboru — a právě varhanní doprovod přivádí v konci prvé poloviny motetta k oné rozjasněné náladě, v níž pinou zvukovou silou sbor zároveň s průvodem uplatňuje významná slova textu: »Domine, clamavi ad Te«, jež přechází pak k výraznému, zesílenému »et sanasti me«, jímž skladba v piném rozrušení končí. Ve vnější formě jsou theoretické předpoklady skladatelovy i v těchto motettech spiněny; je tu melodika s chorálem spřízněná; základem technického promyslu je vedení samostatných hlasů ve směru horizontálním, které dosahuje přísné formy; již ve způsobu, jak byl zachycen text, se podává, že Tichého polyfonie není suchá, 3 | ||||
|