|
| ||||
| ||||
|
ale pinovýrazná. Směr, který tu razí O. A. Tichý, není ani přístupný, ani líbivý, není tu stopy po manýře.
Upouštím již od charakteristiky umělcovy, že by byl konservativcem. Tato novější motetta Tichého a jeho mše »in hon. seti Alberti Magni ad quatuor voces inaequales« (1945) přivedla mne jasně k hodnocení jiného směru. Poslední práce jde směrem uvolněného slohu, v němž jsou psána posléze uvedená motetta po sv. Duchu, a ještě postoupila zrovna prudce vpřed. Povšimněme si nejdříve její základny v projevových prvcích. Je tu nejdříve melodika, jež hledá všude svou přímou oporu v chorálu, leč na význačnějších místech již se přizpůsobuje novějšímu melodickému cítění; poslouchejme na příklad takové »Crucifixus« v Credu, rozryvné ve svých melodických postupech, pak i podobná místa další (na př. »in remissionem peccatorum« v téže části). Harmonicky jsou tu velmi zajímavé partie (zrovna ono posledně jmenované), a hlav-ně v Gloria ono »,qui tollis peccata mundi« a j. — Tichý je příliš zkušený a vybíravý, než aby mu z tohoto způsobu výrazu, z disonance, vyšel projev světský — užívá tohoto prostředku jenom mírně a tak, že mu slouží právě k výstihu drastična. Tichý přijímá v této mši zcela zřejmě princip melodického a harmonického uvolnění, ale ne naveskrz pro celé dílo; tento způsob výrazu je mu prostředkem projevu nikoli bezvýhradným, nýbrž používaným hlavně tam, kde toho vyžaduje výrazový účel — je již v tomto způsobu využití technických předpokladů kus českého uměleckého charakteru. J. B. Foerster, Vilém Blažek, Josef Kubenka i Antonín Hromádka, Fr. Suchý pražský, Karel Vedral, Vladimír Havlík, ale také nejmladší Jan Hanuš, Jiří Rheinberger a j. zastupují tento nový směr v církevní hudbě. Po technické stránce vykazuje Tichý v této mši rozdíly, které jsou v podstatě vystupňováním toho, co bylo vyznačeno naposledy uvedenými motetty. Jeden technický předpoklad však zůstává v této mši ze všech dosavadních prací uchován; je to Tichého krásná polyfonická práce, ve mši promísená řídkými homofonními místy — mezi obojím myšlenkovým postupem je však zdařilý vnitřní spoj, který dává výrazu pěkný, ucelený tón. Přihlédněme nyní k tomu, jak skladatel toto dílo prožil. Kyrie: Ne tichá, ale spíše úpěnlivá část modlitby, obsažené v »Kyrie eleison« — pak zase v »Christe« modlitba piná pokory ve svém jemném výrazu —třetí »Kyrie« se vrací k prvému, ale ne cele, neboE závěr se ztišuje ve zklidnění, jímž modlitba se zmírňuje ve zbožný vzdech. Hluboké rozjímání. Gloria: Ce'.á koncepce opravdu zvláštní; je strohá a při tom dovede unésti do míst nebeských. »Qui tollis peccata mundi« je oním zvláštním místem, kde se vystavuje obraz Krista-Trpitele, k němuž skladatel se sklání na modlitbách nejhlouběji. Dvakráte tu prochází hudba slovy nejbolestnějšími, vyjadřujíc všechno ono lidsky sotva únosné utrpení Kristovo pro hříchy lidí. Celé srdce tu dává se k tomu, aby projevilo účast pro utrpení Boha-člověka. Místo, tvořící vlastní střed této mešní části. Pak okrajové díly — jejich hymnická podstat mírně se tu viní do jubilosněji zpívajících míst; lásky, úcty k Nejvyššímu tu projeveno pino a s přesvědčením. Do prostředí této rozjímavé lyriky proniká a je prosvětluje paprsek mystična, paprsek vysoko sahajících rozvah, jimž podněty dávají prostá, ale hluboce jímající slova: »Laudamus Te... Glorificamus Te...«, až se ozve ono oslavně vyznívající: »Quoniam Tu solus sanctus...«, které se vzpíná k velebě božské jsoucnosti a projeví se v slavnostním »Amen« v piné síle výrazu až extatického, skvělé to vyvrcholení projevů lyricko-meditativních. Credo: Strhující případ rozjímání v jednotlivých věroučných větách, v nichž to v »Et incarnatus est« vyzařuje zvláštním posvátným světlem, ve kterém se vznáší postava Boží Rodičky, obklopená svatozáří nebeského půvabu. — Pak »Crucifixus« : Tato epická část Creda je prolnuta drásavým bolem v chromatických sestupech melodie v jednotlivých hlasech; pak následuje v ztichlém vzdechu vydaný soucit nad veškerou ubohostí největšího z lidí. Nato prudčeji podané místo, kde se líčí zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Krista Ježíše; pak další články, v nichž víra se vyjadřuje v podivuhodné hloubce; jenom v místě »in remissionem peccatorum« to zase rozrušivě v silné bolesti vyznívá, neboť je v úvaze lidský hřích, utrpení zaň přinesené a jeho odpuštění. Závěrečné maestoso v posledních dvou »amen« uzavírá nejvýš důstojně tento průkaz hluboké víry, jímž tu Credo je. Sanctus, Bénedictus: Jako v chorálu: obě části se v jedno spojují: ne tedy Sanctus celé in tono iubilo, nýbrž ztichlé, s hudbou meditující do výšin, v posvátném vytržení s pohledem tam, kde Bůh obývá, a tam, kde je jeho Syn. Je to proti tradičnímu zhudebňování těchto míst; obě části 4 | ||||
|