|
| ||||
| ||||
|
shodně v novém, nejvýš jemném projevu, jenž v obou případech je docilován táhlou melodickou vinou s drobnými rytmy, v legátovém měkkém pohybu — viny pohybují se ve vrstvách za sebou ve skvělých tvarech, probíhajících prostorem — nádherná polyfonie, nového výrazu ryze vokálního. Snad nejkrásnější části mše — ryzí rozjímavá lyrika. Agnus: Odlišné od obvyklého pojetí: není tu obdoby s Kyrie. Má svou vlastní thematickou základnu, od níž ustupuje dynamicky dobře odstíněné »dona nobis pacem«. A kdyby mělo býti vyznačéno, kde je onen svorník, který spíná celou vývojovou stavbu Tichého církevního díla, ona tvůrčí myšlenka, která prolíná celým dílem a každou jeho částí, která dílo oživuje a dává jednotlivým složkám účelové napinění, myšlenka, která má mohoucnost vésti a stále usměrňovati: je to úsilí vyjadřovati tóny víru a lásku k Bohu v'těch způsobech, jak jim učí Církev a činiti to formou, jež je základům tohoto učení nejbližší; tuto formu vidí skladatel v lyrice starých, kterou oplodňuje novější harmonií.
III. O. A. Tichý v prostředí »Scholy cantorum« a v naší církevní hudbě. Nyní ještě třeba trochu prokresliti pozadí, na němž potom profil skladatelovy osobnosti může vystoupiti ještě zaostřeněji. Tichého hudba vyrůstá zřejmě z pro-středí francouzské církevní hudby, jak je vytvořila pařížská »schola cantorum«. Žáci, ze scholy vyšlí (Tichý k nim patří, absolvoval toto učiliště po šesti letech s vy-znamenáním), jsou především Francouzi, kteří působili a skladatelsky se uplatňovali ve Francii, pak jsou tu skladatelé, kteří působili ve Švýcarsku nebo aspoň tam svá díla vydávali (v Ženevě a Lausanne, kde pracoval Tichý po tři léta) — právě tím byli ve Švýcarsku domicilováni; snad možno v tom spatřovati znak, který řadě švýcarských skladatelů udává. vnější povahu. Nerozváděl bych tuto věc, kdyby ne-mluvil pro ni i důvod vnitřní. Skladatelé tito vykazují jako silnější skupina jisté rozdíly vůči francouzským církevním skladatelům; vcelku je jejich projev sevřenější, stručnější, a jeví poněkud bližší sklon k ryzí vokálnosti církevního slohu — skladby »á capella« jsou poněkud důsledněji uplatňovány ve Švýcarsku, nežli ve Francii. Církevní dílo O. A. Tichého blíží se komposicím skladatelů, jako jsou: Paul Berthier (»Messe pour les Dimanches violet« sur le Kyrie »Dominatus Jesus«), »Messe pour les Dimanches verts« (»Panis quem ego dedero«), Cecile Gauthiez (»Messe a 4 voix mixtes«), Joseph Noyon (»Messe solenel.le dite de Ss. Augustin«), H. Nibelle atd. ; madame Blanche Lucas (»Missa Corporis Christi«) nemá se svou homofonní strukturou (přitom nikoliv novou, nýbrž romanticky rozevlátou), nejmenšího vztahu ke skladbám Tichého; zato k znamenitému dílu skladatele Guy Ropartze mají církevní skladby O. A. Tichého svůj vztah až na to, že Ropartz své mešní komposice podpírá, v.řadě míst varhanním doprovodem, který je nezbytnou součástí sboru. Než nejblíže se chýlí Tichý ke dvěma skladatelům ze Švýcar; jsou to: WiUliam Montillet, skvělý ve svých mších (»Messe sainte Cecile 1911«, »In Fa« 1914, »Brevis« 1931, »Ecclesia orans« s prokomponovaným Credem s recitativy, v nichž se objevuje organální kvarta nebo kvinta) i v motettech; pak Aloys Fornerod, výborný kontrapunktik (jeho mše »septimi toni«, pak »Messe breve pour les fetes de la Sainte Vierge«, op. 112 a nádherná motetta). Vůči oběma O. A. Tichý vykazuje větší harmonické rozvolnění; v jiných směrech s nimi je spřízněn zejména v melodice a v kontrapunktické práci; to myslím na prvé práce Tichého. V dnešku předstihl Tichý své někdejší souputníky na hony. Zejména v harmonii a v melodice — zůstává však věren — jako oni — důsledné práci kontrapunktické. A nyní ještě vztah církevní hudby O. A. Tichého k naší české církevní hudbě, k nové i oné z doby reformy. Tato církevní hudba je tak bohatá, takového rozsahu, že se může v ní najíti pino příkladů, které se povahově blíží k církevní hudbě francouzské, i když obojí ovzduší je samorostlé, vývojově na sobě nezávislé. Žel, že právě v případech, které tu uvedu, jedná se o hudbu bud zapomenutou, nebo o hudbu bud vůbec nebo částečně neznámou. Z té zapomenuté, jež se k církevní hudbě Tichého blíží: Sychrovy skladby, psané bez průvodu: »Mše in hon. seti Cyrilli et Methodii«, mše IX., XI., XII., »Křížová cesta,« Steckrova poslední motetta, op. 23. a 24., Wintrovy skladby: »Missa octava in hon. seti Christophori« (1912), »Missa in hon. seti 5 | ||||
|