|
| ||||
| ||||
|
Joannis Bosco« (1940), »Missa solemnis in hon. Christi Regis« (1941) osmihlasá, »Requiem«, poslednější motetta Jos. B. Foerstra. Pak je tu význačný počet vzácných, ryze vokálních prací Miroslava Krejčího: dvě pětihlasé mše (druhá dórická z roku 1934), osmihlasá mše, »mše k poctě blah. Anežky Přemyslovny«, »Stabat Mater« s altovým sólem, a pak: hodně blízká je skladbám Tichého i »Missa Pascha nostrum« od Fr. Suchého (pražského), třebaže je psána pro varhany a orchestr.
rv. Tak by snad byl portrét O. A. Tichého-skladatele aspoň v hlavních rysech vystižen. Pozadí, na němž se vyvíjela Tichého církevní hudba, mělo by býti pro důležitost látky podrobněji vylíčeno ve zvláštní práci o nové francouzské (i švýcarské) církevní hudbě, také se zřetelem na naši církevní hudbu. Tuto věc mám v rukopise. Výklad skladebného díla Tichého, doufám, potvrdil moje stanovisko k Tichého činnosti spisovatelské. Je mi hudebním kritikem, který podává v hledisku dneška svůj názor na dnešní naši církevní hudbu, a to podle postulátů francouzské »scholy cantorum«; Tichý podle zásad této školy musí narážeti na naši reformovanou hudbu církevní i na onu hudbu, která po reformě následuje; skladebné dílo Tichého vychází částečně z odporu proti této hudbě a dopracovává se výsledků odlišných i hodnotných. Pokud pak jde o zamítavé nazírání Tichého na naši reformovanou a následující hudbu církevní, není možno mnohému z nás s Tichým souhlasiti. Než toho času vyzněla by naše obrana chabě: ve své stati »Jednotnost stylu v chrámové hudbě« má Tichý do jisté míry pravdu, když píše o neslohovosti naší novější hudby vůbec; není u nás dosud řádně sebrán a sepsán materiál této hudby, není provedena periodisace v jejím vývoji, ani klasifikace jednotlivých údobí; teprve methodické, zpracování řádně sebraného materiálu může odhaliti jasné postupy ve vývoji tohoto druhu naší hudby, uhájiti její hodnoty a v nich i slohovou vyhraněnost. Pak bude možno prokázati i některé souvislosti s novější francouzskou i švýcarskou církevní hudbou, pak skladebné dílo Tichého v rozhledu hudebního historika vystoupí jako pro nás významný vývojový směr, třebaže ne směr jediný — nýbrž jako jeden vedle druhých. O. A. Tichý jako skladatel i jako hudební kritik měl by se státi i v naší praxi činitelem, který udává tón; je nejvýš na čase, abychom o staré církevní hudbě ne-jenom psali, nýbrž také na kůrech ji skutečně pěstovali a tak oživili dobrou českou reprodukční tradici z dob Skuherského a Josefa Foerstra st. a z dob bezprostředně následujících. Tato poznámka nechce vyznívati jako výčitka, neboť poměry u nás bránily hlubšímu životu na našich kůrech — dnes však můžeme začíti s nápravou. Jaroslav Dušek: Český kancionál svatováclavský. Vím, že mnohému bude divno, že vydán opět nový kancionál, ač poslední vydání Orlova Českého kancionálu dočkalo se jen čtvrtstoletí. Nyní po druhé světoavé válce vychází kancionál nový, rozdílný proti předchozímu! Kdyby i Český kancionál byl ponechán ve stavu, v jakém spatřil světlo světa, mu-selo by během desítiletí dojíti k jeho opětovným opravám, protože živý jazyk se stále mění, a co bylo pravidlem před deseti lety, pozbývá dnes platnosti. Nejen to, ale i po stránce hudební muselo dojíti k žádaným opravám. Ve většině případů vrátila se komise, která byla pověřena redakcí tohoto zpěvníku, k původnímu znění, a jen u písní novějších — dnes pině vžitých — jako na příklad u písně »Chval, Sione, Spasitele« podržena dnes vžitá melodie a zachován původní text. Proč tedy činěny změny, když poslední kancionál byl upraven podle jazykových pravidel a melodicky okleštěn od různých těch kudrlinkových ozdob a podobně? Komise vycházela se stanoviska, které zaujímá na př. Státní ústav pro lidovou píseň. Zachovati původní ráz,písně jak po stránce melodické, rytmické, tak zejména po stránce textové. Tak jako v národní neb znárodnělé písni jeví se mnohé nedostatky — snad i gramatické — a přece písně ty jsou dnes stejně cenné, protože jsou lidové, vytryskly z duše českého lidu, tak je třeba hodnotiti i píseň kostelní. Ta především a ještě daleko dříve nežli světská píseň lidová jest výrazem a cítěním české duše, 6 | ||||
|